Instantní čaj & Instantní život

             Víte, vždycky jsem se hrozně těšila na setkání s mými kamarádkami. Bylo nás šest, spolužačky ze střední a skvěle jsme si rozuměly. A navíc, kde jinde zjistit tolik informací (čti prasprostých drbů) o našich společných známých! Byly to pátky na černé koženkové sedačce v baru. Ale už to skončilo.

            Je půl jedenácté večer, já sama sedím doma u svého notebooku a právě jsem se dozvěděla, že tři z mých bývalých kamarádek měly promoci a já ani nevím, na jakou školu chodily. Že moje známá čeká už druhé dítě a já jsem jediná, kdo tuhle novinu doteď nevěděl. Že moje dětská láska se oženila, že moji sousedku povýšili, že moje sestřenice jede na dovolenou na Bali atd. atd. Za vším stojí Facebook. Díky němu nemusím hnout téměř ani brvou a všechno mám pěkně naservírované na zlatém podnosu. Všechny životy všech lidí, v jejichž společenství žiju. Všechny úspěchy i pády. Všechny pitomosti, co je napadnou ve tři ráno. To všechno se na mě ve své instantní podobě nahrnulo a já, stejně jako instantní kafe nebo čaj, to polykám, ale jenom proto, že nic lepšího zrovna není po ruce. Fuj! Stydím se...

            Vlastní námitka, která mi často zní někde vzadu v hlavě, se mě ptá, proč to tedy dělám. Proč se na to dívám, proč to poslouchám a čtu a proč se pořád dokola vracím na tu modrobílou stránku? Netoužím tam přece balit holky z kolejí, jak to původně zamýšlel Mark. Vlastně, vůbec neholduji nějaké vlastní sebeprezentaci. Na mém facebookovém profilu je pusto a prázdno, nenajdete tam ani profilovou fotku. Přesto ale občas prožívám stavy jisté neidentifikovatelné lítosti nad tím, jak (v mých očích) skvělý život žiju a jak o něm někteří moji blízcí nemají ani potuchy. Možná bych jim přece jenom měla umožnit vědět, že i já podnikám se svým přítelem zajímavé výlety, že i já jsem kariérně úspěšná a že si mohu dovolit koupit si boty, o které by stála i Carrie Bradshaw...ale, není to všechno zase jenom „instantní břečka“? Není to jenom zakrytí mé touhy vrátit se zpátky na ten černý klouzavý gauč?

            Když nad tím tak přemýšlím, podle mě lidé v tomto instantním světě, který na svých profilech vedou, ztratili nejen schopnost odlišovat od nepodstatností a soustředit se na opravdu důležité věci, vážit si vlastních zážitků pro ně samé a ne pro jejich vnější exkluzivitu, ale ztratili také schopnost se ptát. Jak to myslím? Takhle: když jsme se totiž s kamarádkami, zmiňovanými již v úvodu, po delším čase zase měly možnost vidět, nejen, že mezitím bar, kde míchali nejlepší (a taky jediný) cosmopolitan ve městě zavřeli, ale ještě k tomu jsme se k sobě už neuměly chovat tak jako dřív. Nemusely jsme se ptát, co je nového, protože jsme to každá věděla. A když náhodou některá z nás měla pocit, že je něco opravdu důležitého, co nám musí jako novinku prozradit, minimálně jedna jí skočila do řeči s tím, že to už ví dávno, že dotyčného má přece na Facebooku v přátelích a že jeho legendární status je nezapomenutelný. Ano, je to prostě tak. S tím, jak k nám, dříve pikantní, informace přicházejí stále samozřejměji a v reálnějším čase, než je náš vlastní život schopen registrovat, jsme se odcizili i těm nejbližším, neboť naše skutečná komunikace vázne. Můžeme klidně sedět večer sami doma, a přesto se o lidech ze svého okolí dozvědět víc, než jsme schopni jinak zjistit za celý dosavadní život, který v jejich blízkosti žijeme. Můžeme klidně sedět sami doma a necítit se jako opuštěný voayér. Pít instantní kafe a myslet si, že je fakt dobrý. A citovými pohnutkami prožívanými skrze životy ostatních zakrýt to, že nic z toho vlastně není tak úplně skvělý.

            Možná by to chtělo vrátit se na koženkový gauč, který vám na zadní straně stehen vykreslí reliéf otlačenin. A přijít domů a pořád myslet na to, co vám vaše milované osoby ten den řekly hezkého. Usmívat se. Nefotit se. Nedávat to na Facebook. Mít prostě radost. Jen tak. A sdílet ji tam, kde na to není žádné tlačítko.

P.S. Dávám velké LIKE všem těm, kteří čtou tenhle blog a nepijí nic instantního.

( P.S.S. Prádelna je na Facebooku, paradoxně...)