Kritička

Dnešní cestou domů mě napadla spásná myšlenka: jsem kritička. Tohle uvědomění může mít pro někoho zdrcující následky, protože tím pádem se mu všechna nelibost okolí snese na hlavu jako saze. Pocit, který vás přepadne při zjištění, že chyba není vně ale uvnitř, nemusí být vždy příjemný. Já ho ale považuji za očistný a to v tom smyslu, že od teď už nemusím mít dojem, že všechno kolem mě je špatně. Vždyť vše je jen o tom, že jsem příliš velká kritička.

            Před pár lety jsem v obchodě narazila na dokonalé džíny, takové, jaké chcete nosit do roztrhání. V domnění, jak úžasně ležérní jsou, jsem si je oblékla na víkendovou party s kamarádkami. Cítila jsem se prostě skvěle, ovšem pouze do chvíle, kdy jedna z mých kamarádek prohlásila, že v těch nových džínách mám nějaký větší zadek. Můžete hádat dvakrát, jak to s nimi nakonec dopadlo. Ano, stále je mám ve skříni, ale když jsem si je po dvou letech od incidentu s mým pozadím vzala na sebe, cítila jsem se tak mizerně, že to bylo opravdu naposledy, co jsem si je oblékla. Přestože se mi zadek ani o píď nezvětšil, kriticky jsem usoudila, že to možná byla oprávněná připomínka. Všechny ženy totiž vědí, že o velikosti pozadí se NIKDY nemluví jen tak. Stala jsem se kritičkou ve vlastní kritice, ale proč vlastně? Aby se mi lépe snášela? Je pro nás příjemnější slyšet kritiku od sebe samé?

             Často mám nutkání být kritická a ti, kdo mě znají, vědí, že nezůstane vždy jen u myšlenky. Když jedu tramvají, hodnotím ostatním styl, barvu vlasů, okopanost bot, manikúru nebo slovní zásobu. V tomhle případě mlčím jako hrob a nenapadlo by mě moje úvahy veřejně ventilovat. Ale co když se jedná o něco, respektive o někoho, komu by moje kritika prospěla? Mám i v tomhle případě dál mlčet? Je kritika opravdu něčím, co nás motivuje ke zlepšení? Není spíš demotivující?

            Stejná kamarádka, jaká mi před časem „zkritizovala“ pozadí si našla nového přítele. Byla štěstím bez sebe, když o něm přede mnou mluvila, ale já jsem se nemohla zbavit dojmu, že je to až přehnaně pozitivní. Něco mi na tom zkrátka nesedělo. Neseděl mi on. Říct jsem jí to ale nemohla, byl to přeci jenom její přítel, a to i někdo tak kritický jako já, musí zkrátka respektovat. Nebo jsem jí snad měla říct, že jeho vtipy nejsou vtipné, že jeho pozitivní nálada mi leze na nervy už při podání ruky a že opravdu nechápu, co se jí na něm zdá tak úžasného? Měla o tomhle vědět? Podle čeho vlastně posuzujeme, kdo nebo co naší kritiku unese a kdo naopak ne? Máme být vždy (kriticky) upřímní nebo jsou případy, kdy se vyplatí radši držet jazyk za zuby?

            Možná vím, jak by to dopadlo. Dostala bych od ní snůšku rozhořčených komentářů o mé kritičnosti a týden by se mi neozvala. Musela bych počkat do okamžiku, kdy by se mezi nimi něco přihodilo, abych mohla přispěchat s obligátním: „Vidíš, já ti to říkala.“ A možná ani v tom případě by má kritika nebyla na místě. Protože bych to prostě neřekla.

Trvalo půl roku, než byla tahle věta vyřčena. Ale kupodivu - ne ode mě.