Předepírka

Říká se, že když člověk něco opravdu chce, měl by za tím jít. Problém nastane ve chvíli, kdy tak nějak přesně nevíme, co chceme.

Jistě, jsou tu vzpomínky na doby, kdy jsme ještě v pondělí hrozně chtěli být baletkou nebo popelářem, ale už ve čtvrtek nám bylo jasné, že je to blbost. Že musíme přehodnotit svoje sny. Nebo je alespoň trochu přizpůsobit realitě. Znám spoustu mladých mužů, kteří se z popelářů vypracovali na inženýry ekonomie nebo IT specialisty. Popravdě, popeláře osobně neznám ani jednoho a přesto jím drtivá většina mužské populace přinejmenším jednou toužila být. Takže to znamená, že si buď dost tvrdě nešli za svým snem, nebo že u nich v hlavě nastal předčasný čtvrtek? A kdy poznáme, že náš sen je jedním z těch, o které nestojí za to usilovat? Jsou vůbec takové?

Dneska je úterý, takže mám ještě celý jeden den na to rozhodnout se, zda je Prádelna jen další v zástupu nepromyšlených nápadů, které zpravidla do realizace nevydrží. Ale právě protože je teprve úterý, risknu to. Posílám do světa projekt, který v mé hlavě přetrpěl nejen několik střídání dní v týdnu, ale i týdnů a měsíců samotných. Chci sama sobě dokázat sílu první věty. A chci, aby u toho mohli být lidé, kteří v dětství toužili být něčím naprosto bláznivým.

P.S. Nabízí se otázka, čím jste chtěli, či možná ještě chcete ve svém životě být?