Dnes bych chtěla psát o minulosti. O mém
dosavadním životě, který mi dnes během několika málo vteřin přeběhl
v hlavě při návštěvě mých prarodičů. Nebyli zrovna doma. A možná právě to
způsobilo, že jsem se hodinu procházela po všech zákoutích jejich asi dvaceti
metrové zahrady a dojímala se. Dojímám se doteď.
Najednou jsem si uvědomila, jak moc to
místo miluji. Když jsem byla malá, měla jsem pocit, že je tam všechno příliš
drsné, příliš domácké, příliš opatlané a neupravené, takové úplně jiné, než
jaké to bylo u nás doma. Je to tmavý starý dům, kde je neustále zima a podlahy
skřípou pod sebejemnější chůzí, pro malou holku zkrátka nic moc. Ale teď?
Rozněžňovala jsem se nad každou
vykvetlou pomněnkou, kterých má babička celý záhonek. Upřímně mě pobavily
dědovy zlepšováky, jako je vlastní výroba plácačky na mouchy, košťat nebo
větrníků na střechu králíkárny. Z králíků jsem byla mimochodem úplně paf a
dlouho nechci slyšet, že ho máme o víkend k obědu. Co mě ale nejvíc
dojalo, byla situace, kdy jsem stála pod babiččiným sušákem na prádlo
(mimochodem taktéž dědovy výroby) a mezi hlavou a tyčí jsem měla vůli asi tak
tří centimetrů. Jde totiž o velmi silnou vzpomínku na dětství, kdy jsem hrozně
toužila rozhoupat se na houpačce, v pravou chvíli vyskočit, chytit se oné
tyče a přeručkovat ji na druhou stranu. Kdo tohle zvládl, byl frajer. Jenže já
měla pod dvacet kilo a houpačku se všemožnými záklapkami, jen abych z ní
nevypadla. Zkrátka jsem to nezvládla, ta tyč byla moc vysoko. A o tu samou jsem
si dnes málem dala do čela.
Možná, že celý tenhle příběh o mých
vzpomínkách z dětství nevyznívá pro cizí lidi dostatečně. To je vlastně
docela pochopitelné. Každý máme nějaká ta svá místa, kde i po letech cítíme
parfém, jímž jsme se tehdy voněli, kde při zavření očí i při průtrži mračen
cítíme, jak nám sluníčko hladí tváře a kde máme ten pocit v břiše a u
srdce, který nám naznačuje, že tady jsme správně. A šťastní.
Název tohoto článku jsem zvolila záměrně
proto, neboť mě napadlo, že každý jsme takové chmýří, jež pluje vzduchem,
lehounce i silně, někdy výš a někdy i zcela blízko země. Někdy se chmýří
zachytí za větev a čeká jen, až se ho milosrdně ujme silnější vítr. Ale stále
je připraveno putovat. Jednotlivé chmýří je jen malou částečnou, jež tvoří
pampeliškový květ. A ten si, i přes to, že svoje nejlepší období má již za sebou,
uchovává jedinečnou krásu.
Každý jsme takovým chmýřím pocházející
z nějakého květu. A návrat do míst, jež pro nás mají zvláštní význam, je
momentem, který nám to má připomínat.
P.S. Už dlouhé roky chovám v lásce slovo chmýří. Už dlouhé roky nejím
králíka.
P.P.S. Napište mi prosím do komentářů, jaké je vaše milované místo a
proč. Ráda se budu dojímat i nad nimi.
P.P.P.S. Dnes i s písničkou...Líbí?
Žádné komentáře:
Okomentovat