Krásná NEBO chytrá?

           Možná si říkáte, že větší klišé už to být ani nemůže – ano, opravdu hodlám rozebírat to dokola omílané téma o ženách hezkých a o ženách chytrých, neboť dnešek mě přivedl ke zjištění, že slučitelnost těchto dvou jevů je velmi, ale opravdu velmi vzácný úkaz. Abych ale nepředbíhala, tak začnu pěkně od začátku.

Dnes ráno jsem měla „beatlesácky“ perný den: vstávala jsem ještě před šestou a čekaly mě dvoje přijímačky na magisterské studium. Navíc mělo být venku za posledních několik měsíců největší horko, přes třicet pět stupňů. Vyrazila jsem proto v šatech, jež mi moje nejmilejší kamarádka vychválila do nebe a cítila jsem se svěží, připravená všechno zvládnout. Můj skvělý pocit podpořila i lichotka od paní prodavačky v tiskárně, která mi dané šaty pochválila. Nemůže to být lepší. Omyl! Může.

Když jsem dorazila k přijímacímu řízení, bylo mi na základě potvrzení o absolvování bakalářského stupně studia s vyznamenáním řečeno, že jsem přijatá a můžu jít domů. Jupíí, znělo mi v hlavě a (možná) to na mně bylo i (trochu) vidět. Dala jsem si oběd v mé milované restauraci, dokonce zrovna hráli i písničku od mojí oblíbené kapely. Detaily o tom, že jsem v oněch šatech budila pozornost pánského, ale i dámského osazenstva zmiňuji jenom proto, abych vám dokreslila atmosféru mého skvělého slunečného dne.

Když se dopoledne přehouplo v odpoledne, snad to pekelně spalující slunce zapříčinilo, že můj skvělý pocit se pomalu roztékal. Můj make-up též. Najednou mě šaty začaly škrtit, na dekoltu mi vyrašila vyrážka a sandálky mi pomalu ale jistě rozdíraly nohy. Lidé se po mně sice dívali pořád, ale najednou jsem v jejich pohledu neviděla zájem, spíš neidentifikovatelnou grimasu soucitu a škodolibosti. Všechno je špatně, najednou už nejsem hezká holka, které všechno vychází, teď už jsem možná jen klikařka, co se studijních úspěchů týče. A jak jsem se záhy přesvědčila, i tohle byl předčasný závěr.

V pohrouženém stavu jsem dorazila na další přijímací řízení. Tentokrát mě nějaký papír o mém vyznamenání nezachránil a test jsem musela absolvovat. To by nebylo tak špatné, kdybych se na místě nedozvěděla, že je v cizím jazyce a skládá se z úplně jiných částí, než jsem si doposud myslela. Co naplat, i bez slovníku a jakékoliv přípravy se do toho musím pustit. Nějak to přeci zvládnu, zvládla jsem i horší věci. Jako bonus na závěr nám prý bude věnován i ústní pohovor – fajn, nějak to „okecám“.

Můj test byl z celé skupiny nejhorší, půlku jsem vůbec nestihla a ta druhá byla nejspíš stejně žalostná jako improvizované zakrytí mé vyrážky. I přes to, že komise byla milá a snažila se ze mě takříkajíc něco „vymáčknout“, moje schopnosti jako by upadly do mikrospánku a ne a ne se vzbudit. Co se to se mnou děje? Sedím před lidmi, které mám přesvědčit o svých kvalitách a místo toho přemýšlím nad svojí pedikúrou? Dobrá, takže jsem oficiálně ztratila veškeré své osobní kvality. Chytrá? Možná tak horálkyně!

Abych zahnala svůj vysoký stupeň rozčarování nad sebou samou, v domnění, že přijdu na jiné, lepší myšlenky, jsem se vydala nakupovat. Ženská zdůvodnitelnost nakupování oblečení nezná mezí. Když jsem po několika minutách vyšla z toalet nákupního centra, začínala jsem se cítit opět jako ráno, navíc nesmím zapomínat na svůj dopolední úspěch! Ano, možná že by se ve mně trocha té chytrosti a ženského půvabu našlo.

A našlo se také něco v mém oblíbeném obchodě, konkrétně spousta věcí, které jsem „nutně“ musela mít. Když jsem je platila, za mnou stojící dva hezcí kluci si mě prohlíželi. „Pěkný vlasy, co...“, utrousil jeden a mě začínala bolet hlava ze stoupajícího sebevědomí (a vedra). Až když jsme přišla na řadu, hlava mě teprve pořádně rozbolela. Ta poznámka totiž patřila panu prodavači, klukovi mého věku, který měl na hlavě naprosto dokonale nažehlenou obarvenou helmu. Kdybych neměla za sebou po celém dni to, co jsem měla, možná bych se cítila zhrzeleji, ale takhle jsem se jen pousmála.

Cestou domů jsem míjela skupinku dvou mladých slečen a jednoho kluka, vystajlovaných puberťáků, co postávali na rohu ulice. Když jsem procházela, ten kluk se po mně neskrývaně otočil. A jedna z těch slečen prohlásila na můj účet: „Ty se po ní jako díváš? Vždyť je ...!“ Těžko říct, jakého se mi na konci dne nakonec dostalo titulu, poslednímu slovu jsem zkrátka nerozuměla. Možná to bylo slovo stará, tlustá, nemoderní a podobně. Ale čím jsem si jistá? Že s krásou a chytrostí to nemělo nic společného.

Vlastně jsem zapomněla zmínit to nejdůležitější, co mě k myšlence sepsat toto téma dovedlo: při zmiňovaném ústním pohovoru mě zkoušela mladá paní, jejíž jméno oplývá hned několika tituly z obou stran, ale její vzhled bych za ženskou krásu označila možná tak v opilosti. Naproti tomu při ranním testu jsem měla možnost pozorovat budoucí studentky, které, jestli mají stejný přístup ke studiu jako k nanášení své tvářenky, si mohou o nějakém titulu zatím nechat jen zdát. Jsem krutá, já vím. Možná mě omluví tenhle článek.

Takže kde je nakonec pravda, pomyslný střed mezi krásou a chytrostí? Jsou krásné ženy jenom krásné, protože nic víc už k životu nepotřebují? A jsou chytré ženy jenom chytré, protože zabývat se (svojí) krásou je pro ně povrchní záležitost? Co si o tom myslíte vy? Máte někdy také pocit, že by se snad obě charakteristiky měly sloučit (nejlépe samozřejmě ve vás)? O tom, zda se to některé z vás povedlo mi dejte vědět do komentářů. Budu se těšit!