Syndrom Střihorukého Edwarda

Známe to všechny: jednoho dne si stoupneme před zrcadlo a usoudíme, že naše vlasy vypadají bídně. A že si musíme u své kadeřnice nutně nechat změnit střih, barvu nebo rovnou celý styl našeho dosavadního účesu. Potom nastává malá chvilka napětí, než vylovíme vizitku, popřípadě než najdeme kontakt v mobilu. A konáme. Jsme objednané, máme ze sebe dobrý pocit a už teď se těšíme, až nám kadeřnice bude masírovat hlavu při mytí. Tak znáte to? Já ne – trpím totiž syndromem Střihorukého Edwarda.

Příznaky tohoto zvláštního onemocnění jsem začala pociťovat vlastně už před pár lety, kdy moje pouť po hledání „mé vlastní“ kadeřnice začala. Od doby, kdy jsem se rozhodla osamostatnit a přestat chodit do holičství na rohu, kde střihali všechno a všechny (stejně!), jsem začala poznávat úskalí. Moje první kadeřnice, na kterou jsem měla ve třinácti letech vizitku, a tudíž jí pokládala za velkou profesionálku, byla maminka přítele mé tehdejší největší kamarádky. A protože tam chodí ona (kamarádka) a ona vypadala v mých očích vždy skvěle, budu tak pochopitelně taky vypadat, že jo. No, zas tak úplně to nevyšlo...

Nastalo dlouhé období potácení se po městě a hledání kohokoli milého a upraveného, kdo by mě mohl ostříhat podle obrázku Sharon Stone. Nejlépe by bylo, kdyby uměl držet nůžky. Jako jediné východisko se ukázalo být navštívit kadeřnici mojí maminky. Na ten cár výstřižku z časopisu se zadívala na desetinu vteřiny a za stejnou dobu mi došlo, že jako Sharon nikdy vypadat nebudu. V patnácti a s dětskou tváří jsem na Základní Instinkt zkrátka ještě neměla.

Potom, co jsem si řekla: „Tak sem už nikdy!“, jsem tam byla ještě asi pětkrát. Tím se pokryla moje pubertální stránka osobnosti, která se pomalu začínala měnit ve středoškolačku. Značně neostříhanou středoškolačku. Začala další tour po městě a zároveň výzvědy od mých krásných spolužaček, kam se chodí nechat stříhat. Nikdy jsem do doporučených kadeřnictví ze strachu nedošla, ale jelikož jsem nutně potřebovala změnit image, koupila jsem si v drogerii svojí první barvu. A prvně si doma u vany zničila svoje přírodní vlasy.

Kdybych bydlela v Praze, asi bych po městě bloudila doteď, ale jelikož naše maloměsto má necelých dvacet tisíc obyvatel a kadeřnictví je tu tudíž poskrovnu, brzy mi došly možnosti. A když přišlo na rozhodování, kam se svými vlasy, až nastane maturitní ples, vyčerpala jsem svojí jedinou a poslední možnost. Kupodivu to nebylo takové zklamání jako jindy a proto jsem usoudila, že možná tohle může jednou být "moje" kadeřnice.

Po nastoupení na vysokou školu do nového, většího města jsem se v oblasti úpravy mých vlasů cítila jako vězeň po udělení amnestie. Dezorientovaná, bez cíle, ale přesto volná v možnostech. A tak jsem je začala využívat. Dodnes mám jeden vysněný kadeřnický salón, kam se už čtvrtý rok chystám a někde v morku kostí cítím, že tam to konečně bude to pravé. Mezitím ale obcházím poněkud méně okouzlující studia a připravuji se na svůj vlasový triumf. Když jsem zjistila, že jen v ulici, kde bydlím, jsou tři kadeřnictví, rázem ze mě spadla tréma – i kdyby to bylo sebevíc příšerné, domů to mám nanejvýš dvacet metrů a za zavřenými dveřmi si můžu hlavu při nejhorším uříznout.

Poslední zkušenost je nanejvýš čerstvá – u kadeřnice jsem byla před dvěma dny, již podruhé a ani jednou jsem zatím neodešla zklamaná. Že bych konečně prolomila kletbu, kterou na mě seslal sám Johnny Depp a našla „svojí“ kadeřnici? To, že nikdy nejsem předem objednaná, mi nechává zadní vrátka. Co kdybych se jednou přece jen odhodlala a šla do salónu na náměstí, ne?

P.S. Malá rada: pokud NIKDY nechcete odcházet od kadeřnice zklamané, NIKDY si s sebou neberte obrázek nějaké slavné, krásné a bohaté sexbomby. Tím, že ho při stříhání budete muchlat v ruce, se jí NIKDY nepřiblížíte. Vyzkoušeno! (Bohužel, několikrát...)