Hra na škatulata

          Všichni ji známe. Jako malí jsme při ní běhali z místa na místo a pominutí touhou někam patřit, neváhali jsme vyšoupnout ze značky svého kamaráda. A pak to fanatické říkadlo, které když zaznělo, stvrdilo naší škatulku. Byly jsme tam, ještě jsme někam patřili - alespoň do dalšího kola. Čím jsem starší, tím menší chuť mám tuhle hru hrát. Nemusím přeci na povel zaujmout místo, či nedej bože o něj v nestřeženém okamžiku přijít, a tím skončit, prohrát. Nebo ano? Je naše škatulka něčím, co nás drží ve hře?

            Teď ale bude řeč o jiných škatulkách. Dnes odpoledne jsem byla v kavárně, přestože kávu jsem měla asi třikrát v životě. Snad proto, že za kasou stál mladý pohledný brigádník, jsem ke stolu odcházela s hrnečkem středního karamelového kapučína. A dortem, třešňovým se šlehačkou. Jak jsem tam tak sama seděla, rozhlížela se kolem a jedla a pila to, co normálně nejím a nepiju, došlo mi to. Každý, kdo tam seděl, přistoupil na hru na škatulky, aniž by si toho byl vědom. Nejen, že před sebou mají slaďoučké dorty, přestože se včera rozhodli začít držet dietu, ale třeba stejně jako já pijí kávu malou, střední nebo velkou, ochucenou či bez příchutě, s mlékem, cukrem, pěnou nebo třeba tu bez kofeinu v kelímku místo hrnečku. Zkrátka měli jen chuť na kávu, ale možnost zahrát si škatulky, ta lákavá možnost vybrat si z nabízených variant je přiměla zaplnit celý tácek.

 Zjistila jsem, že do téhle kavárny chodím nerada, protože pokaždé, naprosto pokaždé jako první větu slyším: „ Dobrý den, mohu nabídnout kávu?“ A jakmile učiním svými výrazovými prostředky něco jako minimální náznak souhlasu, přestože ve většině případů jde spíš o projev rezignace, nabídka se hrne dál. A dál. Až skončím tak, jako dneska. Možná, že teď už trochu chápu obyvatele za velkou louží, kteří se v nejmenovaném řetězci rychlého občerstvení a žlutě neonového svitu cpou jak utržení ze řetězu. Vlastně jim jen bylo nabídnuto příliš mnoho škatulek a oni si mezi nimi nedokázali vybrat. Všechno bylo tak lákavé! Můžeme jim to mít za zlé, jsme v tomhle jiní? A když nám někdo nabízí velké možnosti výběru, dělá to pro to, že nám chce dát to nejlepší, nebo nás chce jenom zmást?

            Když píšu tenhle článek, hodiny už ukazují půlnoc. Mám pocit, že můj glykemický index dnešním odpoledním dortíkem vyletěl do nebe a cítím se tak kofeinově nabuzená, že mám chuť zahrát si na babu.

Nebo na škatulata.

Budete dnes v noci hrát se mnou?