Přes kuchyň ke cti

Před pár dny jsem víceméně omylem zaslechla rozhovor své spolužačky s její kamarádkou. Vlastně jen část rozhovoru, vlastně jen jedno souvětí. V něm si spolužačka Bára ztěžovala na chování svého přítele. Nutně se s ním musí rozejít, neboť jí citově vydírá, manipuluje s ní a ona už takhle dál nemůže, musí to skončit co nejdřív. Odůvodněním pro takové rozhodnutí jí bylo – a teď čtěte dobře – že jí přítel vaří večeře a vyzvedává ji z práce autem, aby mohli jet společně domů. Ano, šokující prohřešky. Popravdě, čekala jsem něco na způsob chronického žárlivce, ale místo toho se dostavil "jen" pozorný romantik.

Co mě ale nejvíc udivilo bylo to, jak Bára odůvodnila nutnost jejich brzkého rozchodu: „ Když já mám takovej pocit, že to všechno dělá jenom proto, abych mu za to musela bejt vděčná víš, aby si mě k sobě připoutal. Já se cejtim tak svázaná, když se mnou takhle manipuluje, musim to co nejdřív skončit, fakt.“ Zároveň ještě dodala, že ona přece nepotřebuje uvařit, ona potřebuje hlavně psychickou podporu! Okamžitě mě pak napadlo, jestli je její přítel takový zaláskovaný truhlík nebo citový ignorant, jemuž se jednou povedlo udělat špagety a načít láhev vína. Každopádně, pro mě z toho vyšel dosti vítězně.

Nechápala jsem její výroky o nutnosti být vděčná a v duchu si říkala, jestli se ta holka vůbec poslouchá. Evidentně se její přítel snaží, ale snaží se i ona? Není jí pocit vděčnosti problémem spíše proto, že vděčná zkrátka být neumí? Je nám ženám snad přílišná láska na obtíž, přestože o lásku a pozornost jako takovou neustále usilujeme? A kde je hranice mezi vděčností z nutnosti a bezděčnou láskou?

Musím konstatovat, že již dlouhou dobu se přikláním k názoru, že lidé neumí udržovat dlouhodobé partnerské vztahy, protože postrádají dostatečnou úctu k tomu druhému. Být uctivý neznamená jen ženě v restauraci přisunout židli nebo ji v divadle podržet kabát. Mít úctu ke svému partnerovi je mnohem hlubší (a komplikovanější). Osobně pociťuji, že je to právě ten cit, který vám jako neviditelná závora zadrží při hádce v puse všechny ošklivé výrazy. Je to právě to, co vám zabraňuje flirtovat v místnosti plné hezkých lidí. A je to také ten pocit hrdosti, když nějakému cizímu člověku poprvé vyprávíte o svém příteli, se kterým hodláte zestárnout. Mít úctu je totiž dle mého názoru právě to ONO, jež vás drží ve stavu zamilovanosti i po mnoho let od první pusy. Je to základ, na kterém je nutné stavět. Pokud ale chybí, ani teplé večeře každý den to nezachrání.

A jak to nakonec s Bárou dopadlo? Její přítel se s ní rozešel dřív, než sama stihla podniknout ochranná opatření. Možná, že se jen chtěla ubránit tomu pocitu zostuzení, že si za další rozpadlý vztah může sama. Svést vinu na druhé je totiž vždy tak jednoduché, ale také krátkozraké. Pokud se nám vztahy neustále rozpadají a my už po dvou měsících neumíme bezděčně přijímat lásku a dávat vděčnost, není chyba spíše na naší straně? Neměli bychom začít přistupovat k druhým trochu méně kriticky a trochu více s úctou?

Možná, že když si uvědomíme, že pro to, aby druzí tolerovali, ctili a milovali nás, je nutná určitá dávka těchto vlastností i od nás samých, budeme se najednou cítit mnohem volněji. Přestaneme tak pociťovat svazující vděčnost, neboť to budeme my sami, kdo bude chtít být vděčný. Možná si konečně začneme vážit náplní svých životů, jež se skládají z příšerně slaných krvavých steaků, které nám náš přítel připravuje každých čtrnáct dní a považuje je za vrchol svého kulinářského umění. Ale právě proto, že ho tak milujeme (a ctíme!), se od nás nikdy nedozví, že je zas tak „nežereme“.