Tragikomedie na třetí

Řeknu vám, navzdory svému názoru, o kterém píšu tady, být sama je někdy příšerné. Otravné. Destruktivní. Nevýhodné. Rozpačité. Zkrátka BLBÉ. Hned vysvětlím, o co mi jde.

Pokud žijete sami na jiném místě, než vaše rodina, přátelé, kamarádi a známí, může to pro vás přinášet jednu velkou výhodu – jste anonymní a zcela svobodní v tom smyslu, že nikdo okolo vás neví o vaší hysterické scéně na pomaturitním večírku. (Pokud jim to ve stejném rozpoložení neprozradíte.)  Jste sami za sebe. Nevýhody tohoto stavu jsou jistě každému zřejmé, ale kromě občasného stýskání je podle mě nutné zmínit ještě jednu, pro mě osobně zcela zásadní, nevýhodu – vypadáte opuštěně.

Pokud jde o týdenní nákupy v supermarketu, vaše samota se v něm ztratí stejně snadno jako zkažený jogurt. Ale co když se na vás začnou upínat „pochybné existence“ jen proto, že zkrátka vypadáte opuštěně? (Přestože opuštění nejste, pochopitelně.) Proč mám dojem, že soucit se poslední dobou přemístil z místa, kde ho bylo a je potřeba tam, kde o něj nikdo nestojí? Existuje něco jako milostný soucit vyvolaný zdánlivou opuštěností?

Já takto daleko od všech milých žiju už čtvrtým rokem a vážně začínám poslední dobou víc a víc cítit, že přivolávám tragikomické situace vážící se k mojí samotě. Nemyslím teď rodinné balení toaletního papíru v podpaží ani neúspěšné uzurpování si většího stolu v kavárně. Nemyslím ani nevýhodnou cenu vstupného kamkoliv, kde jsou zapotřebí minimálně dva lidé. Myslím situace, kdy osoby opačného pohlaví netuší, že opuštěně vážně jenom vypadáte. Je to blbé a tragikomické, vždyť to říkám.

Když si vzpomenu na svého prvního tragikomika, je mi ho vlastně dost líto a zároveň není. Čekal na mě před menzou asi půl hodiny. Bylo mínus dvanáct stupňů Celsia. A místo kulicha měl kšiltovku. Když se zcela ladně vyslovil, neboť na natrénování měl opravdu dost času, zasypala jsem ho nějakými žvásty o tom, jak by se to mému příteli, se kterým jsem mimochodem tak a tak dlouho, asi moc nelíbilo, když bychom spolu někam zašli. Chápejte, já čas na rozmyšlenou neměla, byla zima. Když mi ale následně a zcela nevinně pověděl, že mě chtěl prostě jenom pozvat na kafe, nic víc, dolehl na mě pocit necitelné fúrie. Pak jsem se na něj podívala znovu... a když moje oči zachytily párátko v jeho zubech, usmála jsem se a v klidu odkráčela. Byla přece jenom zima.

Můj druhý tragikomik byl o poznání podivnější. Na rozdíl od prvního postrádal hezký vzhled, zato mu nechybělo sebevědomí. A co je na tom nejtragičtější? Má nezištná pomoc cizinci, neboť jsem první tři minuty měla dojem, že mluvím s Východoevropanem – blíže si netroufnu specifikovat.

Když stojím na zastávce autobusu, většinou je mojí jedinou zábavou pozorování oblohy, hodinek a špiček svých bot. Když mě ale tehdy oslovil, podle mě lámanou češtinou, muž v kulichu a kabátu a ptal se na spoj, přerušila jsem svůj pozorovací rituál a hodlala mu pomoci. Bohužel, z toho muže se nakonec vyklubal pěkně arogantní politolog, mladší, než jsem já sama a co je nejhorší – byl naprosto neodbytný. Dokonce jsem chvíli zvažovala, že půjdu pěšky, ale strach z jeho doprovodu mě zase vrátil zpátky do reality. Když spoj přijel, měla jsem chuť na poslední chvíli vyběhnout ze dveří ven. Ale nic z toho jsem neudělala. Když začal vytahovat mobil, zaklínala jsem se za předchozí nerozhodnost. Víte, já naprosto nesnáším takové ty prověrkové řeči typu: „A ty tu bydlíš sama? A nebojíš se? A kde bydlíš? A odkud vlastně jsi? A ty tu studuješ? A co? A jak se ti tu líbí? A co hodláš dělat potom? A aaa ?“ Kdyby se šlo udávit vlastními otázkami, věřte mi, že tenhle kluk by teď už nedýchal. Nakonec se autobus tak naplnil, že mi poprvé v životě nevadilo hromadné smrkání a strkání. Čím víc lidí nás bude omezovat, tím líp. Čím míň namyšlených politologů s podivným přízvukem, tím líp. A tak jsem v klidu a bez rozloučení vystoupila.

Začalo jaro a já si, teď už vím, že zcela naivně, říkala, že to přísloví o měsíci květnu kromě mrouskání koček v ničem neplatí. Chyba! Tragikomici jako kdyby snad vylezli ze svých děr, kde dosud přebývali. A chystali se útočit na osamocené ženy na ulicích a být při tom neodbytní.

Takže když jsem jednou jela vlakem domů jako každý pátek, ten podivín, co mě už minule pozoroval při jedení banánu (!), se k mému zoufalství odhodlal a oslovil mě. Vlastně pardon, on si nejdřív přisedl a teprve pak mluvil. (Čímž si to celé podělal.) O čem, to už je stejně nepodstatné, jako to, jak vypadal. Největší úskalí tohoto setkání se vynořilo vzápětí, kdy se ukázalo, že bydlíme osm kilometrů od sebe a že se nejspíš budeme potkávat pravidelně. Okamžitě jsem předělala celý svůj týdenní režim. Za žádnou cenu nebudu dál jezdit tímhle spojem. Za žádnou cenu s ním nikam nepůjdu. Za žádnou cenu ho nesmím nikde dál potkat. Ale co čert nechtěl, během následujícího měsíce jsme se viděli ještě třikrát. Pokaždé mě někam pozval. A mně pomalu docházely výmluvy.

Naposledy jsme se viděli dnes. A proto tenhle článek píšu. Protože tragikomiků mám až po krk a protože vypadat opuštěně je přece něco zcela jiného, než být DOOPRAVDY opuštěná.

Až ženy budou stát o pozornost, poznáte to, nebojte se. Ale zatím se, prosím, tragikomicky nesnažte. Díky, kluci!

Jsem snad až příliš krutá? Co si o tom myslíte vy?