Když je člověku lehce přes dvacet,
snadno se může stát, že začne podléhat různým faktorům. Faktorům krásného těla,
faktorům vzorného studenta, faktorům zaměstnance roku, například. Když je ženě
lehce přes dvacet, snadno se může stát, že začne podléhat jednomu určujícímu
faktoru. Faktoru matky.
Právě jsem zaměstnala svoje ruce
k tomu, aby mi pomocí prstů pomohly spočítat děti mých bývalých
spolužaček. Je jich 9. Tedy těch, o kterých vím. 9 malých skřítků, přivedených
na svět ženami-matkami, o kterých bych si nikdy nebyla pomyslela, že budou mít
děti dřív než já. Ale znáte to - člověk míní, život mění.
Pokaždé, když se dozvím o dalším
těhotenství stejně staré holky, jako jsem já, přepadne mě stud. Stud
z toho, že ani nevím, kdy se má dětem začít podávat tuhá strava. Stud
z toho, že ani nevím, kdy se mají dětem sebrat nočníky a dudlíky. Nevím,
kdy mají mít pod sebou polštář a kdy ho naopak mít nesmějí. A kdy se děti poprvé
zasmějí? Jo, to taky nevím. A tak trochu se za to stydím, protože mě to zatím
ani trochu nezajímá.
Tenhle víkend jsme se s mým
přítelem procházeli po podzimních ulicích, když nám najednou před nosem
„přistál“ chlapeček na koloběžce. Ještě, než začal fňukat, ho můj přítel
okamžitě zvedl ze země, postavil na nohy, oklepal kolena a započal dětskou
konverzaci. A já? Šla jsem zvednout tu koloběžku... Podala jsem mu ji (čímž můj
výkon započal a skončil) a ten chudák se o ni znovu přerazil. Dalšímu mrzačení
už naštěstí přispěchala zabránit biologická matka. Uff!
Když jsem si zpětně na jednu stranu
uvědomila, jak neschopná mateřské reakce jsem a zároveň, jak úžasný je můj
přítel, hystericky jsem mu z koupelny tohle svoje uvědomění vyběhla vylíčit.
„Ale, z toho si nic nedělej. To je tím, že to dítě nebylo tvoje.“, dočkala
jsem se odpovědi. A zároveň začala mít obavy z toho, zda je se mnou
všechno v pořádku, když mi (snad pouze zatím) chybí mama faktor.
Na kultivaci nositele svých vlastních
genů mám ještě čas, to vím. Ale přece jenom by se mi zatím hodil „jistý“
nácvik, kdyby to neprobíhalo úplně hladce, chápejte. Nemůžu přece riskovat,
nebo jo? Měl můj přítel pravdu (ostatně jako vždy) v tom, že se ke mně
mama faktor dostaví až s mým genetickým svěřencem? Až se skřítkem, se kterým
budeme mít přirozeně strach jeden o druhého?
Přeju si tomu věřit a přeju si mít o
dvacet tři let mladšího sourozence, na kterém by se má výchova stylem
pokus/omyl vybrousila v dokonalost. Tu mám pak v záloze pro svoje
děti, kterým z bezpečnostních důvodů nekoupím koloběžku. Anebo koupím, ale
pod podmínkou, že ven ji budou nosit jedině s tatínkem!
P.S. A co vy a mama faktor, už se
dostavil?
jsem na tom stejně jako ty, anebo možná ještě hůř. nikdy v životě jsem nepřišla s malými dětmi do styku jinak, než že jsem je z dáli pozorovala. nikdy jsem na ně nepromluvila, nikdy jsem si je nepochovala, nikdy jsem si s nimi nehrála. neumím s dětmi jednat. a troufám si tvrdit, že je ani nemám ráda. a bojím se, co se mnou bude, jestli se to do několika let nezmění. trochu doufám v to, že to přijde, až já sama budu o dětěch uvažovat a následně své první čekat. prosím, prosím, ať mám pravdu!
OdpovědětVymazatNež se mé velmi dobré kamarádce vysokolačce (22 let) narodila holčička, smýšlela jsem stejně. Pozor, dítě bylo plánované a s velkou láskou očekávané. Z pro mě kdysi na vůbec nemít dítě se stalo možná. Ale kdo ví, vše je otázka času, kdy většinu pohltí biologické hodiny.
OdpovědětVymazatMně je 25 a mimina mě děsí...přijdou mi dokonce odporný a nedokážu to změnit, i když bych ráda. Asi je se mnou prostě něco špatně nebo já nevim. Všichni mi taky říkají, že se to změní, až budu mít to svoje, ale já si zase řikam, že kdyby se to s tim mym nezměnilo, tak by to byla jaksi dost blbá situace. Tak nevim...
OdpovědětVymazatMoje o tři roky mladší sestra má 9měsíční mimino. Jedna moje dobrá kamarádka porodila ve čtvrtek. Další rodí každým dnem a ještě jedna má termín za měsíc. Z naší třídy na gymplu mají zatím dvě holčiny dítě, z vejšky vím o jednom. Spolužáky ze základky nesleduji, tam jsem se moc neohřála. O dětech toho tudíž už teoreticky něco vím, ráda si s holkama o nich povídám, dokonce čtu různé články, a blogy holek-mamin. Ale touha po vlastním dítěti je zatím taková neurčitá. Nemám pro něj otce ani zázemí, tudíž zatím nepřichází v úvahu, a i ty touhy jsou spíš takové nárazové a hodně prchavé. A co se týče mama-faktoru, ten zatím nikde, synovce jsem úplně sama hlídala jen jednou asi hodinu a bylo to děsivé. Kdyby něco potřeboval, tak bych mu pomoct nedokázala, podáním lahve končím :)
OdpovědětVymazatDěkuju vám holky za všechny milé komentáře! Možná, že se za pár let všechny sejdeme v porodnici, kdo ví...:)
OdpovědětVymazatTak já teda nevím, ale asi jsem jiná :-) Přítel má dvě neteře. Té menší nebyl ještě ani rok, když jsme spolu začali chodit a u mě se okamžitě mateřský pud dostavil. U něj se nedostavuje zatím vůbec :-D Švagrová tvrdí, že na mě vidí, že já bych si klidně dítě pořídila (což je i pravda), každopádně bych si na jeho zplození a východu musela najít jiného partnera :-D Takže mateřské pudy mají pré pouze, když jsem s mými zatím nevlastními neteřemi :-)
OdpovědětVymazat