Trend ≠ Styl aneb Módamatika

Taky jste neměli ve škole rádi rovnice? Zadání vypadalo vždycky tak jednoduše, ale k výsledku většinou vedla zdlouhavá cesta plná škrtanců a chyb. Stejné je to i s módou – na začátku je jednoduché zadání (= prostě se obléct), které se zpravidla brzy zkomplikuje (= nemám co na sebe). A výsledek? Většinou úplně něco jiného, než v co jsme doufali. Matematika a móda. Dvě eM, ve kterých většina z nás plave.

Proto jsem se rozhodla dneska psát o tom, co jsem zatím sama vykalkulovala: že trend < styl. Je ale možné, že se pletu, neboť operace s čísly nikdy nebyla moje silná stránka. Na podporu svého výsledku však přináším vlastní argumenty. Jestli mě rovnice něco naučily, pak to, že pro kontrolu správnosti výsledku je nutné provést zkoušku. Tak jdeme na to:

1. Dva culíky => V tomhle případě stačí jednoduché počty: pokud už vám není 10 nebo zrovna nejdete na akci podobné karnevalu, nečešte si je. Infantilnost ještě nikomu na stylu nepřidala. A je fakt úplně jedno, že je to zrovna trend letošního jara a že na přehlídce LV to měla každá druhá modelka. Vážně.

2. Legíny => K tomuhle kusu oděvu mám jednu naléhavou otázku: jak je možné, že když většina populace nesnášela punčocháče, teď s nadšením miluje ustřižené punčocháče? Je to tím, že máme potřebu dobrovolně si opticky amputovat dolní končetiny? Nebo snad upozorňovat na to, že nemáme rády svoje nohy? Nebo, a to v nejhorším případě, se nošením legín snažíme ukázat, že ze všech kalhot s klasickým poklopcem už jsme „vyrostly“, takže jediné, co nám teď momentálně ve skříni zbývá, a my doufáme, že nám to (vy)nahradí kalhoty, jsou právě legíny?

3. Spodní prádlo => Víte, proč se říká spodnímu prádlu spodní? Slovo vespod by mělo aspoň naznačit existenci nějaké další svrchní vrstvy. No, mělo. Příliš nerozumím tomu, proč se některé mladé (a bohužel i nepříliš mladé) slečny snaží záměrně ukazovat své spodní prádlo, přičemž se odvolávají na to, že je to přece trendy. A i kdyby bylo, pak příliš nechápu, proč se cítí tak pohoršené, když se na ně nějaký člověk na ulici údivně podívá. Pokud přece cíleně něco poodhaluji, pak nemůžu čekat, že to zůstane bez povšimnutí. A pokud mi ono povšimnutí druhých vadí, pak bych měla zvážit, zda chci být opravdu trendy a ukazovat víc, než je nutné (a většinou i žádoucí).

4. Podpatky => To, že se mužům líbí, je známé. Pokládáme je za sexy, takže si je obouváme v případě, že si tak i chceme připadat. Nebo si potřebujeme zvýšit sebevědomí. Přidat pár centimetrů. Nebo jenom nechceme zkrátit svoje nové kalhoty a tohle se jeví jako ideální řešení. Zkrátka podpatky jsou nutnost i peklo pro lidskou nohu v jednom. A většina holčiček v nich trénuje už odmalička. Ale tak, jako všem nejdou stejně rychle počty, tak ne každá ženská chůze na podpatcích je zrovna okouzlující. Kdyby na to totiž existovala nějaká škola, absolvování prvního stupně by pro některé z nás mohlo představovat docela velký karambol – a to i doslovně.

5. Kožená bunda => Stejně jako předchozí bod je i kožená bunda pokládána za nutnost a zároveň jeden z opěrných bodů jakéhokoliv šatníku. Co na tom, že zrovna nejste rocker a z elektrické kytary vám naskakují afty v puse. Když je to prý základ a navíc to nosí všichni, rychle lze podlehnout dojmu, že je to „to pravé“ pro všechny. Jenže tady podle mě nastává módní omyl. Vážně sluší kožená bunda všem? Přestože uvážím, kolik různých variant co se týče střihů, stylů i barvy existuje, troufám si tvrdit, že pravá zvířecí kůže je natolik specifický a výrazný materiál, že ne každý se s ním snese. Navzdory tomu, co píšou v ELLE. Navzdory tomu, že nosíte jenom koženku. Pokud se v tom necítíte, není důvod to nosit.

            Pár příkladů ze života, kterých by se při troše snahy našlo ještě mnohem víc. Třeba bílé kozačky nebo termín „sportovní elegance“. Upřímně je mi úplně jedno, jak má vypadat ta správná „sportovní elegance“, jestli to vůbec něco vyjadřuje. Nemusím kvůli tomu přeci nosit botasky k zimnímu kabátu, když se mi to nelíbí.  Nemusím nosit ombré nebo si barvit vlasy narůžovo jenom proto, že to udělal někdo přede mnou a dostal za to obdivné pochvaly. Žádné vesmírné výjevy. Žádná posedlost aztéckými vzory, zvonáči, lacláči a vším tím TRENDY.

Na popsání žhavých kousků sezóny módním časopisům většinou stačí pár stránek. Velké fotky, velké písmo, nepřehlédnutelné téma, které je spojuje. Masáž naší mysli, kvůli které jsme schopné uvažovat nad botami, jež jsme minulý rok nemilosrdně vyhodily do kontejneru. Pomíjivost naší chtivosti - chtivost je trendy, ale trend je pomíjivý. A kde je mezi tím vším STYL? To velké S, které dělá z jednotlivců osobnosti? Naše jedinečné entrée? Ztratilo se snad mezi všemi těmi módními hity a novinkami? To snad ani nejde, nebo ano?

Nedopusťme to! Buďme takové, jaké chceme být, i když to zrovna nebude odpovídat módnímu diktátu. Voňme se jen parfémy, které jsou nám příjemné, přestože o nich nikdo nemluví ani po nich netouží. A hlavně to buďme pořád my, dělejme a nosme to, co je nám vlastní. To je totiž styl ze všech nejdůležitější – být svá. A taky výsledek mojí módamatiky. I se zkouškou. V praxi.

Styl = individualita.

Možná můj názor nebude úplně trendy....

P.S. Co si myslíte o školách stylu (potažmo stylistů)? Je vůbec správné vybírat peníze od „stylových“ žen a dělat z nich jednotvárné, byť vysoce trendy, módní guru? A nepřipadá vám, že díky módním blogům až příliš často na ulici potkáváte stále více a více si podobné slečny?

P.P.S. Sama módní blogy sleduji již několik let. Pravidelně nakupuji v obchodních řetězcích. Ale nikdy bych nechtěla, aby mi někdo, kdo je pouze trendy, říkal, jak má vypadat můj styl. To se vážně nesluší.