Don Juan, nebo Don Quijote?

            Minulý týden se mi stalo něco divného. Jela jsem zrovna vlakem domů, přecpaným vlakem, takže jsem tomu mladému pohlednému muži seděla téměř na klíně. Oficiálně se tomu prý říká sedadlo naproti. Ovšem, stísněná situace v pátek odpoledne nás dohnala do takových pozic, o které stojí dva neznámí lidé pouze v případě, že jsou opačného pohlaví, nezadaní a zoufale touží po flirtu. To se o mně – udýchané, hladové a neupravené zrovna říct nedalo.

            Když už mi zmiňovaný muž asi potřetí ťukl svým kolenem o moje, začínal povolovat i můj dosud trvající soucitný úsměv. On se tvářil, jakože poslouchá hudbu a spí. Já se tvářila, jakože si čtu a hrozně nad tím přemýšlím.  Ale i přes naši klidnost, neklidnost nohou neustávala. Když už se situace s koleny opakovala po tolikáté, že jsem to přestala počítat, rozhodla jsem se, že příště se na něj už významně podívám, aby pochopil, že přestože jsem si k němu přisedla dobrovolně, tohle šťouchání mi vážně není příjemné. Jenže najednou to nebylo šťouchnutí. Najednou to bylo pomalé pohlazení z jedné strany na druhou. Můj významný odrazující pohled nabyl známky mírného vyděšení. Cože? A pak přišlo to hrozné klišé, kdy se naše oči střetly a pak, pak to udělal znovu! Začala jsem panikařit a odpočítávat vteřiny, kdy poprvé promluví. Vyndavá mobil. No to je zlý. Teď mi ho mlčky podá s tím, že mu tam mám obratem naťukat číslo. Troufalý a elegantní způsob, jak si o něco říct, aniž je nutné otevřít pusu. To se mi líbí. Panebože, už mi ho skoro podává…když v tom ho zandal zpátky do kapsy kalhot, zkřížil ruce, zavřel oči a bylo po všem.

            Trvalo mi pár minut, než se můj tep zklidnil a já pod návaly adrenalinu přestala rudnout. No co, asi jsem se mu tak moc nelíbila. Nebo ano, jen nebyla vhodná situace mi to naznačit? Znamenal ten opakovaný fyzický kontakt, který z otravného doprovodného projevu hromadné dopravy přešel v cosi intimnějšího, něco? Jak vlastně poznat, kdy nás někdo chce a kdy se nás chce jenom zbavit?

            Doteď vlastně tápu, jestli jsem si celé to flirtování jen nevsugerovávala, protože se mi od začátku líbil. Alespoň by to tak dávalo smysl. Proč by to jinak dělal? Ne, není to přeci jeden z těch Don Juanů, kteří, když vidí samotnou hezkou holku, bez okolků si přisednou a začnou konverzaci o počasí. Když jsem přestupovala na další spoj, můj objekt se ani neráčil otočit hlavu. Bylo to jasný. Ale asi to tak mělo být. A mimochodem, ten den bylo počasí prostě příšerný.

P. S. V dalším spoji jsem získala spolucestujícího, sotva jsem dosedla. Vlastně ani nevím, jestli jsem stihla ze slušnosti odpovědět, že si přisednout (ne)může, nebo jsem v tom momentu překvapení neřekla vůbec nic. Každopádně tam seděl, ukázkový Don Juan a první, na co přišla řeč, byl právě padající sníh. Naštěstí pro mě, moje a jeho kolena dělila pomyslná zeď, kterou by nepřeskočil ani Šemík s Horymírem.

A co vy? Zažili jste někdy flirt v MHD? A jak to dopadlo? Může vůbec vzniknout láska na tak nehostinném místě? Pochlubte se i s vašimi zážitky!