Říká se: do třetice všeho nejlepšího. Bude
to platit i o nestereu? Přesvědčte se! Do skupiny pro pokročilé jsem schválně
vybrala všechno, co ve větší či menší míře souvisí s ostatními lidmi. Je na
čase vylézt ze své ulity a zvýšit obtížnost...
Nebát se ptát, chválit, omlouvat a smát
=> Možná to zní až příliš
triviálně, ale z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že v praxi tomu
tak není. Potřebu ptát se na určité věci a místa, které souvisí s pohybem
v prostoru, zažil někdy asi každý z nás. Ale potřebu ptát se
ostatních na často banální záležitosti, o nich, o nás samých, o ostatních, to
už chce odvahu. Často bývá vyslovit to nejprostší, co nás zajímá, zároveň tím
nejtěžším. Nebo, copak už jste se někoho někdy zeptali, jaké má pocity, když mu
podáte ruku? Co si myslí, že o něm vypovídá styl jeho chůze? Nebo k čemu
by přirovnal zvuk smíchu své partnerky/partnera? Odpovědi bývají všechno, jen
ne nudné!
A stejně tak je třeba si počínat
i s chválou, a to zejména tou veřejnou. A ne, tím teď nemyslím statusy na
sociálních sítích. Ale tu odvahu postavit se, představit se a říct, že tohle se
vám na daném člověku opravdu líbí a myslíte si, že by v tom měl pokračovat.
Anebo úplně jednoduše: pochválit boty člověku na ulici, a ne jenom si to
myslet. Zkrátka se vyjádřit tak, aby ten druhý člověk poznal, že vám za tu
námahu stál.
O omluvách viz poslední věta
předchozího odstavce. Víc netřeba dodávat.
O smíchu jsem, přiznám se,
původně plánovala napsat na blog celý článek. Mám totiž poslední dobou na
českých ulicích pocit, jako by byl smích přestupkem, ne-li přímo trestným
činem. Všimli jste si taky někdy těch pohrdavých pohledů, když se nezištně
usmíváte a někdo vás zaregistruje? Mně to tedy okamžitě otráví.
Proto si čím dál tím víc začínám
vážit lidí, kteří se veřejně usmívají, i když jsou třeba sami, netelefonují
nebo k tomu nemají žádný jiný očividný důvod. Ohrožené druhy je nutné
chránit a podporovat, proto jsem se v rámci svého top ten 2014 rozhodla
věnovat jim jeden z bodů. A dodržovat ho!
Milovat fronty
=> No, řekněme si to na
rovinu. Většina z nás fronty přímo nesnáší. Zdržují nás, nutí nás být
v přítomnosti někdy i podivných individuí a často se taky může stát, že
než se dostaneme k vytouženému cíli, přejde nás na něj chuť.
Ale zkuste na chvíli o frontách
(všeho druhu) začít uvažovat jinak. Jako o skvělé příležitosti chvíli se
zastavit, rozhlédnout se kolem, zjistit, co se kde děje, o čem lidé mluví, co
chtějí. Být uprostřed společenské masy, která má jednotný cíl. A třeba si o něm
se všemi těmi lidmi zkusit promluvit.
Fronta je totiž výborná
příležitost k tomu, jak se seznámit s ostatními, aniž by měli nějaký
významný pocit ohrožení nebo utlačení. Zkrátka tam stojíte a čekáte zrovna tak
jako oni. Nic umělého, žádná nadřazenost.
O trochu výš se tohle nestereo
posune v případě front na dopravní prostředky. Vystát frontu na autobus, o
kterém si předem nezjistíte, kam jede a až na vás vyjde řada, prostě zaplatíte
na konečnou. Možná vás řidič vysadí někde na periferii města a spolucestující
budou nesnesitelní puberťáci, ale i tak to za to stojí. Proč? Protože pro
příště už to budete vědět!
Týden se na sebe nepodívat do zrcadla
=> Tak tohle je pro mě osobně
docela výzva. Jako ta, která se každý den maluje a obecně si na svém vhledu
zakládá, budu mít nejspíš velké problémy se ráno vypravit mezi lidi (a necítit
se jako zmalovaný klaun). Taky mám ve svém okolí spoustu lesklých ploch, ve
kterých se můžu beztrestně prohlížet. O to obtížnější bude týden se nevidět.
Každopádně to někdy určitě zkusím, taková doba letních prázdnin by vůbec
nemusela dopadnout špatně. Je to totiž většinou čas, kdy zrcadla míjím tak nějak
přirozeně. Taky to tak máte? A půjdete do toho se mnou?
I když, teď mě napadá, že i doba
letních prázdnin může být pro tohle nestereo docela zrádná. Když mi totiž bylo
asi 13 a trávila jsem jedno z posledních lét na dětském táboře, kde se
existence zrcadel naprosto ignorovala, došla jsem k zajímavému postřehu. I
přesto, že jsem s určitou skupinou lidí trávila víc jak patnáct hodin
denně, nepřetržitě čtrnáct dní v kuse, neznala jsem jejich obličej. Určitě
bych je poznala v davu lidí a dokázala při pátrání zhruba popsat jejich
základní rysy, ale na tu dobu jsem je nedokázala úplně vstřebat. Zato svůj
obličej jsem znala jako svý boty. Takže když jsem se čirou náhodou dostala
v umývárně ke kohoutku s jediným malým zrcátkem na celém táboře,
zjistila jsem, že mám centimetr od oka zakousnuté klíště. Na dotaz, proč mi to
nikdo neřekl už dřív, všichni svorně odpovídali, že si zkrátka mysleli, že tam
mám pihu. Důkaz, jak málo se lidé skutečně dívají do očí těm druhým.
Proto pojďme víc zkoumat obličeje
ostatních a míň ty své. A pozor při tom na klíšťata!
Žádné komentáře:
Okomentovat