Alergeny štěstí

Nejsem happy jako Pharrell. Jsem jen prachobyčejně šťastná. Tak nějak víc spontánně, po česku. A hlavně dýl než 4 minuty osm...

Není na to recept jako na špatný spaní, ale je spousta věcí, který za to můžou. Třeba procházky, při nichž držíte toho druhýho za ruku a on tu vaši nepouští, ani když je zpocená. Nechává vás škubat všechno kvetoucí v okolí jednoho kilometru, a přestože jen při pohledu na ty květy alergicky otíká, vaše aranžmá vám ještě pochválí. A drží ho, když si potřebujete odskočit za keříček. A hlídá, jestli někdo nejde. Otevírá vám pití, když to vaše upocený a od kytek upatlaný ruce nezvládnou sami. Nechává vás pít první. Ochotně nosí v batohu na zádech litr pití a pět balíčků papírovejch kapesníků, jejichž počet se každou procházkou zvyšuje v domnění, že minule už došly.

Málem jsme to nedošli, protože ty kytky byly fakt nějaký smradlavý. Posmrkal minimálně tři kapesníky a uronil jednu slzu. A odjel daleko od tý rozkvetlý vázy, co mi stojí na stole a dělá mi radost.

Štěstí občas přichází jako nečekaná alergická reakce. Zadusí vás svojí hutností, hrkne vám do očí slzy a vy se z toho dokážete plně vzpamatovat až tak za dvacet minut. Až vám zabere první Zodac...

  

P.S. Kdy jste se naposledy cítili opravdu šťastní?