Ať chceme,
nebo ne, jedno v sobě nezměníme. Jsme k tomu totiž naprogramovaní.
Potřebujeme cestovat, poznávat, tvořit, budovat, krůček po krůčku si vyšlapávat
svoji vlastní cestičku. Někdo si dokáže postavit tříproudou dálnici svépomocí,
jiný potřebuje pomocná kolečka a herdu do zad, aby se dostal alespoň
k domovním vrátkům. Tak, či onak, táhne nás to kupředu. Proto mě zajímalo,
jaký, a zda vůbec, se v lidských poutích za životním štěstím dodržuje
jízdní řád.
Dospěla
jsem hned k několika „silničním“ pravidlům. Tak zaprvé: všichni milujeme
zkratky. Je to zvláštní, protože zkratky zpravidla obsahují riziko padesát na
padesát – buď to trefíte a budete v cíli dřív než ostatní, anebo se taky
můžete šeredně splést a přinejlepším přijít jenom pozdě. Nebo se zamotat a
ztratit v hustém tmavém lese, kde lišky dávají dobrou noc, kde vás nikdo
nikdy nenajde a kde je vám pět let Pionýra nebo Skauta naprosto k ničemu.
Co je všem
urputným cestovatelům zaručeně protivné, jsou potom objížďky. Taková nepovedená
sestra zkratky. Je zdlouhavá, často vede místy, kde se většina z nás bojí
sundat nohu z plynu a kde zastavit na odpočívadle je naprosto
nemyslitelné. Nikdo nemá rád objížďky. Nikdo v tu chvíli nechce zpomalit a
poznávat svět z trochu jiné perspektivy, nikdo nemyslí na to, že ho to
jistým směrem obohatí, častokrát doslova. Každý chce jet přímo.
Jednosměrka. Ta
je určena sólovým jezdcům. Takovým, kteří si příliš nelámou hlavu s tím,
jestli za nimi nezůstává olejová skvrna, protože řeší jen to, co je před nimi.
Kdo je před nimi. Po nás potopa a klidně i utržené zpětné zrcátko nebo sedřené
zadní dveře. Paradoxem je, že ti, kteří jednosměrku projedou příliš zbrkle, ji
musí dřív nebo později vycouvat. A potkat se tak se vším, co za sebou nechali,
ať už o to stojí, nebo radši rychle zapomněli.
Samostatným
případem v tomhle výčtu se zdá být vedlejší kolej. Když si představím, kde
se asi ona kolej nachází, vidím ji v dálce jako poslední možný a
dohlédnutelný bod životní objížďky. Počkat, vede k ní zkratka. Když se
člověk rozhodne, že zdlouhavého objíždění už má po krk, že tím jen ztrácí čas a
nic nového mu to nepřináší, vydá se po zkratce. Zrádné koketě, ve které
zahlédne světlo na konci tunelu. Ale když z něj vyjede, uvědomí si, že stojí
na kolejích, které nikam nevedou. Z vedlejší koleje se stane kolej slepá.
(O souvislosti se slepou láskou zase až někdy jindy.) Ale jak z toho ven?
Kudy vede TA cesta, o které nám z autorádia pěje Tomáš Klus?
Máme pár
možností. Můžeme se pochopitelně podívat do mapy, v dnešní době tedy spíš
na navigaci. Můžeme spoléhat na instinkt lovce a sběrače a osahávat lišejník na
stromech, abychom trefili sever. Můžeme se někoho zeptat, pokud nám to situace
umožňuje. Můžeme si s sebou vzít zkušeného cestovatele, a i když jsme mu
striktně zakázali kecat nám do řízení, teď jeho rady považujeme nad zlato. Jen
jedno nemůžeme. Zůstat sedět na zadku a čekat, že nás někdo najde.
Kdo nenatáhne
ruku, tomu ji nikdo nepodá. Kdo se nezeptá, nedostane odpověď. A kdo čeká, že
mu jeho cestu prošlapou druzí, ten zůstane na místě.
P.S. Šťastnou cestu všem životním
nadšencům. Dojeďte bez nehod a před každou křižovatkou se pečlivě rozhlédněte.
Radši dvakrát a na obě strany.
P.P.S. Snad pan Krajčo bere
absenci svého jména sportovně.
Žádné komentáře:
Okomentovat