Proč je láska jako fíkus

S údivnou hrůzou sobě vlastní jsem právě zjistila jednu (banální?) věc. Totiž, že všichni HROZNĚ MOC chceme lásku. Být nezdolně milováni. A milovat. O trochu míň horlivě, ať to zase tak moc nebolí, jsme to přeci jenom my.

         Takže se do toho pouštíme, bez rozdílu, bez výjimky. Ale kreslit taky neumíme všichni, že jo. Proč si tedy máme tendenci myslet, že když se nám láska vyhýbá (mrcha jedna), musíme ji nakonec stejně dosáhnout, a to nejlépe v podobě našeho zidealizovaného snu, jinak to celé nemá vůbec žádný smysl?

            Co mě na mém aktuálním zjištění udivuje asi ze všeho nejvíc, je právě naše samozřejmost. Pokud chcete mít v pokoji hezký fíkus a ne seschlé chroští, musíte ho pravidelně a dostatečně zalévat. Občas přidat extra hnojivo, nablýskat listy a zajistit nejvhodnější umístění na slunci. Ale pozor, všeho moc škodí, je třeba to mít na paměti a číst příbalový leták. Přelití nebo čtrnáctidenní odloučení se někdy nemusí vyplatit. No, a s láskou se to má asi tak jako s kytkama.

           Tím chci říct, že zaslepeni honbou za láskou, zapomněli jsme na lásku samotnou. Na její potřeby a touhy. Na to, že i ona chce o víkendu dlouho spát a někdy má chuť na čokoládu. Spoustu čokolády! Ale jindy vstává v šest a čokoládu nejí, protože si připadá tlustá. Má zkrátka svoje vrtochy, a jestli si my, roztoužilí ufňukánci, myslíme, že s námi zůstane jenom ze soucitu, tak to jsme na omylu. Nikdo nechce být s někým, kdo se chová jako debil, nikdo! Ani láska ne.

            Proto vůbec nezáleží na tom, jestli jste největší borec, frajer nebo slečinka pod sluncem. Záleží jedině na tom, jak se k lásce chováte. Jestli jí říkáte, že jí to dneska sluší a přejete jí dobrou noc. Byť třeba jenom esemeskou.

            A jak se to má k dnešnímu stavu? Adorace s úspěchem vytlačuje Lásku a „Mámtěrád“ snad už definitivně prohrálo svůj boj s atraktivnějším, leč lacinějším, „Iloveyou“. Tak je to tedy. Chceme mít doma fíkus, ale chováme se k němu jako k umělohmotným kytkám z tržnice. A pak se hrozně divíme, že nám to oplácí.

           Zkuste se ještě dneska zeptat nějaké malé holčičky, jak pozná, jestli jí ten kluk ze čtvrté třídy má rád. Já vám řeknu jak. Udělá si test na Facebooku, podívá se mu statusy na Twitteru, popř. se ho na Formspringu a jemu podobných fór zeptá, srabácky schovaná za anonym. Už totiž netrháme kopretiny. Nevíme, proč bysme to měli dělat a vlastně nevíme, jak pravá luční kopretina vypadá. Už jsme zapomněli na tu zamilovanou říkanku. Nebo ji vůbec neznáme. Už nám zůstala jenom ta samozřejmost. A chtíč. Věčný lásky chtíč.