Slečna bezchybná

Tak tou určitě nejsem. Tedy, jak se to vlastně vezme...

Chyba byla ukrást tomu klukovi ze školky jeho míček. Dostala jsem za to tenkrát nařezáno a druhý den mu ho musela osobně a s omluvou jít vrátit. I pro pětiletou holku to bylo potupné a byla to chyba, teď už to vím. Chyba byla taky přijmout pár pitomých dětských sázek, říct určitým lidem svá přísně tajná tajemství a chybou bylo i čekat, že dodrží svoje slovo a nevykecaj to. Nebo to možná všechno bylo jenom ponaučení pro příště, co já vím, jak úzkostně se vlastně dodržuje ta hranice, která mezi nimi je.

Ale dneska už mi není pět, už nekradu míčky dovezené ze západu, už nepovažuju všechny kolem mě za důvěryhodné kamarády a už se nevsázím o věci tzv. „z hecu“. Už nedělám chyby. Nemám to zkrátka zapotřebí. Nebo si to jenom myslím...?!?

Jenže chybovat, to neznamená být jenom naivní dítě a chtít toho víc, než můžeme zvládnout. Chybovat se dá lehce i teď, kdy už máme věk na hypotéku, popř. její úspěšné splacení po xx letech. O to víc je těžké chyby poznat i se jich vyvarovat. Číhají všude, pořád. Každý den může být ten černě zakroužkovaný, s poznámkou: „Den, kdy jsem udělal/a největší chybu svého života.“ Depresivní? Možná. Každopádně pravdivé.

Snad proto mě trochu děsí moje momentální blaženost nad tím, že žádný takový kalendář s černými puntíky, křížky a poznámkami nemám. Ani na pracovním stole, ani v hlavě. Jako bych byla posledních několik let chybo-vzdorná. Mám všechno, co si jen můžu přát, snad i něco navíc. Všechno, co se mi občas nepovede, nakonec vyústí v něco mnohem lepšího, než byl původní záměr. Svoje omyly beru jako ponaučení pro příště, a jelikož nikdy nejsou tak velké, aby mě z nich do konce života hryzalo svědomí, jsem za ně vlastně ráda. A to ani nejsem ten typ věčně pozitivního šťastlivce, ani nevěřím na osud, náhodu, karmický systém či další podobné náhražky zdravého rozumu.

Ale jak už jsem napsala, přesto mě to vlastně trochu děsí. Snad proto, že bezchybnost se v dnešním světě nenosí nebo se o ní alespoň nemluví, nejspíš proto, abyste si proti sobě příliš nepoštvali tu hromadu ostatních „nešťastníků“. Říct totiž někde, že vám nic nechybí, že jste za všechny životní nástrahy vděční a že ve svém životě ničeho nelitujete, protože nic z toho, co se vám stalo, nepovažujete za chybu, je značně riskantní. A taky směšné. Navenek se budou tvářit, že vám to ani za mák nevěří a v duchu vás proklínat a mazat si z paměti vaše číslo, e-mail, adresu...

Proto jsem celá nesvá z mé dosavadní bezchybnosti a očekávám náhlý a ničivý zásah jako při letní bouřce. Blesk z čistého nebe, jak se říká. Musí to přece někdy přijít, vždyť je to „normální“. Ale opravdu musí? A jak bezchybné jsou závěry o životních chybách od 24leté holky? Je to chyba, když vám nic nechybí? Mimochodem, všimněte si, jak blízko k sobě slova chyba a ne/chybět mají... Že bych snad přece jenom začala věřit na ten osud?

P.S. Říká se, že chybami se člověk učí. Co jste se naučili vy?