27. února 2015

Velký princ

Pro čtenáře od 7 let. Všichni ostatní jsou na to moc moudří.

Až do minulého týdne jsem byla přesvědčená, že nejdůležitější knihou, kterou jsem kdy četla, byla ta sytě růžová obrázková knížka pro děti, a jmenovala se Náš svět. Naučila mě totiž všechno, co jsem k životu potřebovala vědět. Jak poznat moře od řeky, srnku od zajíce, dědečka od tety a nemoc od zdraví. Díky ní umím poznat druhy stromů, čtyři roční období a vím, jaké povolání se ukrývá pod zrádným slovem „lazebník“. A i když už se mě na tohle všechno nikdo neptá, pořád si vážím toho, že to vím.
Až do minulého týdne jsem byla přesvědčená, že tou nejdůležitější knihou, kterou jsem kdy četla, byla právě tahle. Ale pak jsem šla kolem antikvariátu, jako to obvykle dělávám, dívala jsem se do výlohy, jako to obvykle dělávám, a rozhodla jsem se, že půjdu dovnitř, což jsem ještě nikdy předtím neudělala. Ve výloze totiž stál, s rukama v kapsách, Malý princ. (Víte, já si nikdy nekupuju nic z výlohy. Mám pocit, že výstavní kusy nejsou nic pro mě. Bývají zaprášené, vybledlé a nechtěné. Ale výjimky se dějí.)
Vždycky jsem hrozně záviděla všem, kdo ten příběh znají a mohou se o něm bavit s ostatními, kteří ho také znají. My jsme doma tuhle knížku nikdy neměli, ani v knihovně jsem si ji nikdy nepůjčila, nevím vlastně proč. A tak jsem si ve čtyřiadvaceti koupila nejmoudřejší knížku, která má písmena tak velká proto, aby je lidé viděli i po zavření očí. Už bylo načase.
Při čtení jsem se upřímně smála, žasla a plakala. Od strany 87 soustavně až do konce, celých devět stran. Jako všechny, kteří knihu četli, mě rozesmálo dilema mezi otevřeným a zavřeným hroznýšem, jako všem se i mně nejvíce líbil obrázek s baobaby, jako ostatní i já litovala osudy lampáře a pijáka. Opět jsem se ráda stala dítětem, které zdvořile zdraví a neúnavně se ptá, ale odpovídá jen tehdy, když se mu zachce.
Zamilovala jsem se do Malého prince. Možná je vzrůstem tak malý, že ho lze přehlédnout, ale srdcem je to velikán. Myslím ale, že i docela prťavý by se mi líbil. A určitě má moc krásný hlas, když s ním dokáže vyslovovat tak hluboké pravdy... Má nejlépe investovaná stokoruna.


P.S. Nevěřím, že je mezi vámi někdo, kdo Malého prince nemá rád. Pokud by se to přece jen stalo, řekněte mi prosím, jaká jiná knížka za to může? Jaká ukradla srdce vám?

2 komentáře:

  1. My děti totality jsme měli jiná prani-chteli jsme byt Robinsonkou a Malým Bobesem a nechtěli byt Metrackem.
    Já osobně miloval Robinsona , četl jsem ho pouze cca 20 krát:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My, děti revoluce, četly jsme zděděné Robinsonky a Metráčky a přály si, abychom byly dospělí. A když teď zpětně čteme to, co naše dědictví opomenulo, přejeme si být opět dětmi, úplně malými, jako ten princ.

      Vymazat