Zašedlý Valentýn

Šedá je nová červená! Alespoň to platí pro letošní den svatého Valentýna. Proč jsme vyměnili barvu lásky a vášně za barvu, která stále ještě většinu Čechů nudí a přijde jim fádní a neosobní? A proč nám letos v únoru vůbec nevadí mít betonová latexová srdce a za největší důkaz lásky považujeme nově přivrtané hmoždinky do zdi? Protože 14. únor vrhá šedý stín až v padesáti různých odstínech.

A tak to letos na svatého Valentýna bude v mnoha postelích opravdu žhavé – ženy, zblbnuté tím, co před pár hodinami viděly na plátně, se budou nenápadně snažit o podobné (o totéž?) a nápadně urážet po tom, co k tomu nedojde a muži vypadnou z formy po prvních žaludečních odezvách toho pálivého nachos, co k filmu sežrali, aby se neužírali nudou. Dobře, možná si při těch pár zajímavějších minutách filmu museli zachovávat poker face a nedat na sobě znát, že to celé mohlo být ještě o dost horší, ale ten velký vykřičník jejich obětavosti jim z očí smaže snad jen týdenní přísun teplých večeří (nebo něčeho stejně vděčného).

Určitě si říkáte, proč hned v úvodu zmiňuji ty hmoždinky. Pevně totiž doufám, že pokud má tohle davové šílenství něčemu pomoct, pak to budou tržby v železářstvích, kutilských oddělení hobbymarketů a popřípadě oddělení ložnic v Ikea. Ono se totiž docela blbě přivazuje například k ústřednímu topení, že jo.

A pak je tu, kromě ryze praktických problémů s tím spojených, ještě ta věc s příběhem. Vím, že soudit lidi podle vzhledu je přinejmenším trochu nefér, ale když autorka vypadá jako vaše roztoužená prodavačka sekané z lahůdek na rohu nebo knihovnice z oddělení mladých filatelistů, pak se lze jen těžko ubránit představě, že příběh, který sepsala, nemá vůbec nic společného s tím, o čem si doma před spaním nechává snít. Kdyby se alespoň trochu snažila zamaskovat to nevydařenou lahví červeného, kterou vypila těsně před tím, než se jala psát o svých tužbách, nebo třeba uznala, že už jí vážně není osmnáct, a proto také není důvod k tomu takhle psát; ale nic z toho se nestalo. Naopak - z tištěných předloh jsou tzv. bestsellery, filmová adaptace trhá rekordy v návštěvnosti a půlka světa právě oprášila Kámasútry a zjistila, že bičíky jsou vlastně hrozně rajcovní věc.

Takže? Jaký je konečný verdikt? Volba mezi tím, zda 50 odstínů šedi milovat, nebo nenávidět, je stejná jako volba mezi Kameňákem a Babovřesky na sobotní jakýkoli večer - ani jedna z nich není správná. Jediné, co je žádoucí, je být cool, což zahrnuje jednak větší než malou znalost děje, abyste si z daného veledíla mohli dělat opravdu důkladnou srandu, na druhou stranu se ale nesmíte projevovat jako pokrytec, který všechno tohle podstupuje až moc okatě, a přitom se na plátno dívá skrz prsty. Žádoucí je zkrátka být nad věcí a oslavit svátek svatého Valentýna tak, aby nejen vaše ješitné já bylo spokojeno, že konečně vidělo TEN film, který má lepší marketingovou kampaň než všechno ostatní.

Rada na závěr: pokud letos nechcete být za šedou myšku, vykašlete se na pana Šedého a važte si všech frajerů, kteří vám v tom kině třeba podrží dveře. A řekněme si na rovinu, že výraz „podržet“ je tu zcela stěžejní...

P.S. Prosím, zasvěťte mě, je ten film vážně takový brak, jak si doposud díky všem recenzím myslím?