Pohádka

Znáte takovou tu o princezně a princi, co spolu žili šťastně až do smrti? Jestli vám při této frázi vstávají vlasy hrůzou nebo máte nutkavé tendence k sarkastickým poznámkám, je následující pohádka právě pro vás. Takže: byla jednou jedna holčička...

...ale nebyla to obyčejná holčička, byla jsem to já. Bylo mi 16, poprvé (a taky naposled!) jsem si obarvila vlasy naprosto nemožnou barvou, nosila šušťákovku svojí kamarádky a nadevše milovala The Rasmus. To už je samo o sobě silný kafe. Ale aby toho nebylo málo, v týhle nemožný době, kdy jsem ani za mák nestála o pohádky, se mi jedna stala.

Přeskočím teď ten srdceryvný popis prvních letmých pohledů a nervózního poklepávání nohou (rukou, propiskou, čímkoliv) pokaždé, když se objevil v okruhu byť jen několika desítek metrů. Vlastně mi zpočátku bylo tak nějak šumák, jestli dobře vypadám a... to tehdy stačilo. Žádná jiskra v mém případě nepřeskočila, natož chemie, neboť té jsem se na střední úspěšně vyhýbala. A až o několik let později mi došlo, že to, čemu jsem se tehdy vyhýbala zdaleka nejvíc, byla láska.

 Ptáte-li se, kdy přejde tahle zpověď mého pubertálního já do pohádky, stane se to teď. Věci se začaly dít rychle, na můj vkus až příliš, neboť se celý můj tehdejší vesmír scvrknul do jediného odpoledne. Bylo hnusně a ta šušťákovka mě odmítala zahřát. Ale pak přišel princ, najednou úplně jiný než obvykle, a já roztála nejen z důvodu, že ten den začalo astronomické jaro. Jako každý rok na naše výročí. Už 8 let.

            V situaci, kdy jsem na něj tajně čekala a on nepřišel (protože to nevěděl), jsem si uvědomila, že ho mám fakt ráda. Že ať má sebevíc podivných poznámek a snaží se vyplodit sebevíc křečovitých vtipů, někde tam vevnitř je „přesně pro mě“. Naštěstí mám dobrou intuici i smysl pro humor, který jsme za tu dobu vzájemně sladili k dokonalosti.

            No, doteď to byla docela slaďárna, ale jak už to tak v pohádkách bývá, temná síla nikdy nespí. Nevím proč, ale prostě to tak je. Sice nás nepřepadli loupežníci, nestihla nás krutá kletba, mě nesnědl sedmihlavý drak a můj princ nemusel plnit žádný záludný úkol, ale i tak těch osm let byla docela jízda. Někdy trochu z kopce, někdy trochu o nervy, ale nakonec jsme vždycky dojeli zdraví a šťastní. A spolu.

            A teď ta část, kterou vám do pohádky nikdo nikdy nenapíše, natož aby vám ji četl před spaním. Protože vám taky jako dítěti nikdo nechce způsobit předčasné neurózy ze špatných snů, že jo. To, že přiberete asi deset kilo nad původní váhu (smutná pravda bolí o trochu míň, když je vyřčena ve prospěch lásky, to si opakujte při jedení čokolády), to, že se s vámi půlka vašich „kamarádů“ přestane bavit, protože tu vaši omletou pohádku už nemůžou déle poslouchat ani snášet, ani to, že váš smysl pro pořádek vygraduje na neúnosnou potřebu důsledně separovat „svoje“ a „jeho“ věci, to se v pohádkách nepíše. Pak by totiž musela celou zadní stranu knížky zabírat ilustrace obtloustlé Popelky třídící ponožky, Sněhurky bez sedmi trpaslíků, zato s pouhými sedmi šedivými vlasy na hlavě nebo udřené Růženky, která v Kauflandu nakupuje mega balení toaleťáku v akci.

Že vztahy jsou často složité a ještě častěji těžké, to už víme. Ale nemusíme si tím kazit i dětství, od toho je tu přeci dospělost. A na všechno ostatní máme pohádky.

Tohle je samozřejmě vtip, lásko. Tvůj humor je k popukání a naše první rande mám v notýsku zapsaný jako jeden dlouhej chemickej vzorec. Protože to, že na ponožky jsi pořádnější než já a že občas trochu kecám, víme oba už dlouho.

P.S. A jaká je ta vaše (nejoblíbenější) pohádka?