Komplikace s komplimenty

O tom, jak se vypořádat s kritikou se píše všude. Ale jen v Prádelně se dozvíte, jak se poprat s tak složitou situací, jakou jsou komplimenty skládané na vaši hlavu. A to se hodí, ne? Tak čtěte dál!

Kompliment je jako kus špenátu uvízlý mezi vašimi předními zuby - všichni o něm vědí, ale jen člověk, co to s vámi myslí opravdu dobře, vás na něj upozorní. Někdy to může zlepšit celý den a někdy přivodit infarktové stavy. Všechno přitom záleží jenom na tom, jak se k tomu postavíte vy sami.

Dám vám jeden příklad za všechny – mě samotnou. Dlouho mi trvalo, než jsem přišla na to, že aby kompliment opravdu potěšil, musí se umět také náležitě přijmout. A právě to se ještě učím. Jde mi to asi tak jako s jízdou na bruslích, tzn. když se to umí, je to krásné, ale všechno mezi tím vypadá poněkud rozpačitě a je div, pokud si u toho nenamelete nos.

Já se takhle „rozplácla“ už několikrát. Fyzicky jsem neutrpěla ani modřinu, ale psychických podlitin mám po těle dost. A co teprve ti, kteří mi kompliment složili! Tak například má typická situace: když se do očí vysmějete člověku, který si dal tu námahu vyjádřit se o vás slovy (navíc hezky!), a ještě zpochybníte nejen všechno, co právě řekl, ale pro jistotu úplně všechno, co by snad mohlo následovat, dobrovolně si podrážíte nohy. A každý pád přece bolí. Au! Už zase se válím po zemi...

Ale brát kompliment jako samozřejmost také není ideální stav. Komplimentů je potřeba si vážit a hýčkat si je (a stejně tak toho, kdo vám je skládá). Není dobré mít všechno „na háku“. Někdy se vyplatí lehce vyšilovat. Píšu: lehce. Jedna moje kamarádka už několik let na všechno, co ji zrovna nezvedne ze židle, odpovídá stylem „no jasně“. A takhle má jasno úplně ve všem. Mám vždycky chuť ji alespoň v duchu trochu profackovat a dodat, že „to přece vůbec není jasný“. Každopádně jí to neničí nervy a s lehkostí sobě vlastní proplouvá se svým „no jasně“ světem tak lehce, že by jí to i zlatá rybka mohla závidět.

Když neumíme přijímat komplimenty, jdeme nejen proti těm druhým, ale především sami proti sobě. To je pravidlo, kterému jsem se naučila a ke kterému mě přivedly všechny ty významné pohledy do očí těch, jimž moje sarkastické protiargumenty nepřišly ani za mák vtipné. Chtěli mě potěšit a já? Já jim předvedla ukázkovou reakci toho, jak se to dělat nemá. Někdy totiž stačí spolknout veškerou svou nedůvěřivou negativitu, upřímně se usmát a poděkovat. Nepodceňujte význam slova „děkuji“. Je silnější, než si myslíte. A je také nejlepší možnou volbou, pokud nevíte jak přijmout fakt, že máte - stejně jako já - komplikace s komplimenty.