Musíš bejt sakra dobrá!

Nasraně odhazuju noviny na stůl. Mám já tohle zapotřebí? Žádná zpráva z Hradu mě nedokáže vytočit tak, jako když si přečtu o mejch vrstevnících, který toho dokázali fůru. Bez ztráty kytičky a lidský přívětivosti k tomu. Že jim to závidím, je můj problém, ok. A že v těch novinách ještě nejsem, to vlastně taky.

Pasivní nasranost je k ničemu, když se nepřeklene v aktivní výbuchy. Čehokoliv. To si opakuju a začínám psát tenhle článek. Protože jestli chci v životě něco dělat, potřebuju si to nejdřív napsat a pak číst, číst a číst, a místo 1000věcí, co mě serou to nazvat 1000 věcí, který musím chci v životě udělat. A přilípnout to magnetem na ledničku.

Takže momentálně zpytuju svědomí a sahám si do něj tak hluboko, že jsem si nahmatala i ten zapomenutej špek z minulý zimy. Tuková zásoba je jednou z mála věcí, kterou jsem si sama vytvořila tvrdou a ustavičnou prací. A tohle uvědomění mi pro můj další postup přijde zcela zásadní.

„Ještě o tobě hodně uslyšíme!“, řekla mi spolužačka jen tak mezi řečí. Nutno podotknout, že se jedná o asi nejsrdečnějšího člověka, který i škvora v ponožce považuje za něco naprosto úžasného. A já na to odpovídám nejistým povzdechem a dojemným koulením očima, přičemž mi v hlavě lítá jedno kéžby s vykřičníkem.

Vyhecovaná motivačními videi a články, lítá mi toho v hlavě mnohem víc. Třeba to, že musím bejt dobrá. Ne. Musím bejt sakra dobrá! A pak už jen spousta vykřičníků za to, zato na tři tečky tu místo jaksi není. Ty přijdou až ve dvě ráno, sólo, manekýny.

Jako bych to vaše zvednutý obočí viděla. Co má ta holka sakra za problém? Žádnej, fakt, přísahám. Přestávám číst noviny a jdu spát, do dvou do rána mi totiž chybí už jen pár desítek minut...

A na závěr na vás mám jednu otázku: Jak se říká „krizi středního věku“ u někoho, komu není ani čtvrtstoletí? Depka? Ptám se, abych věděla, co mám odpovídat, kdyby měl někdo tu odvahu zeptat se mě, jak se mám.

P.S. Píšu-li zmateně, píšu tak záměrně. Ale já vím, že vy to dáte. Jste totiž sakra dobří!