Jediná věta, která změnila můj přístup k lidem

Sice se nejedná o ultimátní popis toho, jak změnit celý svůj život, dojít k trvalému štěstí, lásce a harmonii a taky vám nezaručím, že se z vás po přečtení článku stane „sluníčkový“ člověk. Ale ráda bych se s vámi podělila o jednu jedinou větu, která mi pomohla vyrovnat se s mými vztahy k druhým lidem. Tak snad bude v něčem nápomocná i vám.

Dlouhodobě mě na lidech trápilo spoustu věcí. Některé jsem se naučila zcela přecházet, jiné alespoň tolik neřešit, snažit se jich nevšímat. To se ovšem dařilo spíše u lidí cizích. S těmi blízkými je totiž vždy podstatně těžší práce. A to právě proto, že jsou nám blízcí a vzácní. A že je nemůžeme/nechceme měnit tak často a snadno.

K osobnostním testům jsem z vlastní povahy vždycky přistupovala hodně skepticky, ale zároveň jsem je ráda podstupovala s dětskou zvídavostí o jejich výsledku. Nikdy by mě ale nenapadlo, že jeden takový test mi pomůže pochopit okolnosti, které se v mém životě udály a stále dějí. Že test, kterému jsem už u desáté otázky dávala pramalou šanci na nějaký relevantní výsledek, natož tak přesný, mi v mnohém doslova otevře oči.

Samozřejmě, že takový účinek test nebude mít na všechny z vás a třeba na vaši osobnost ani nebude sedět výsledek, který vám v něm vyjde. Třeba to bude všechno úplně zcestné. Ale jak se říká: za pokus nic nedáte. Proto, koho to prosím zajímá, nechte si zpracovat stejný osobnostní dotazník. A možná budete z výsledků i sami ze sebe překvapeni.

Ale zpátky ke mně. K té větě. Vím, že na ni čekáte. Pro někoho možná naprosto banální výrok, pro mě má ale velkou sílu:

            „Mám lidi ráda víc, než mají oni rádi mě.“

Namyšlené, viďte. Zaručeně nepřesvědčivé, možná dokonce úplně nepravdivé. Hrozně subjektivní. A naprosto neověřitelné.

Jenže právě tahle věta mi v mezilidských vztazích pomohla pochopit tolik věcí! Proč se mi dělo to, co se mi dělo před několika lety? A proč jsem jednala tak, jak jsem jednala? Proč jsem dneska obklopená těmi, kterými jsem a proč už mezi nimi nejsou ti, jejichž tváře mám pořád před očima? Jak je možné, že mám ve svém věku dlouhodobý partnerský vztah a proč se mi nestane, že bych chtěla být (s) někým jiným?

Každý si k odpovědím na své otázky musí dospět sám. Mně ale hodně pomohl fakt, který jsem si uvědomila. Že já mám lidi tak nějak přirozeně ráda, ale že oni nemusí mít vždycky rádi mě. Ne tolik, anebo vůbec. A není na tom nic špatného! Naopak – pracovat s tímhle uvědoměním je lepší, než o věci vůbec netušit a klamně se domnívat a namlouvat si něco, co ve skutečnosti není. Co ve skutečnosti chybí a nutí nás to tak hnát se za svojí niterní potřebou to nalézt, třebaže zatím bez úspěchu.

A proto jsem vlastně vděčná a šťastná za to, že jsem pochopila, že mě ostatní „zase tak moc nežerou“. Paradoxně je mám za to ještě radši.

P.S. Máte také nějakou svoji větu? Pokud ano, k čemu vám pomohla? A jestli si budete dělat ten test, nezapomeňte mi dát do komentářů vědět výsledek!