Úroveň

Kdo ji nemá, žije i tak. Na rozdíl od vlastnictví iPhonu, Instagramu a nových Adidasek. Protože kdo nemá je, jako by snad ani nežil.

Úroveň je něco, co odlišuje. Co na vás při prvním setkání dýchne stejně tak, jako vůně kostela a knížky z knihovny. A i když je to občas vážně smrad, umožní vám to jednu úžasnou věc – nikdy nezapomenout, jak jiné to bylo.

Neříkám lepší, neříkám hodnotnější. Úroveň má mnoho úrovní. Ale její absence je v poslední době v tolika různých částech mého života tak trýznivá, že mě až bolí oči z předstírání, že ji tam vidím. I když nevidím zhola nic.

Tak například. Váha slova: bez úrovně velká fraška s floskulemi. Morální kredit: bez úrovně v mínusu, s nutností okamžitého dobití. Vzhled: bez úrovně a stále ještě bez většího podivu. Ku podivu mému. Když vám doma v lednici najednou chybí vajíčka, nejste zase tak v háji. Ten stav totiž přichází až s tím, když vám chybí úroveň.

Všechno se dneska točí kolem jedné věci. Překonávat úroveň - svoji i cizí, sbírat body, sdílet, šplhat, být aktivní. Hlavně neustrnout! Nejděsivější scénář našich životů naplňuje stagnující úroveň. A stejně jako v mobilní hře, i tady se zoufale snažíme uspět v dalším levelu.

Naše hry jsou ale často jen debilními pokusy o zahnání nudy, o utrácení času, když se nám ho pro jednou zdá příliš mnoho. Přičemž to jediné, na co se hledí, je intenzita prožitku. To, co se dá vyčíslit, se dá taky spočítat, a to se zase může sdílet a porovnávat. Věčný boj mezi kvalitou a kvantitou, už zase? Proč máme pořád zapotřebí překonávat to stávající? A jak je tedy možné, že dochází k tomu, že čím vyšší úroveň někde máme, tím je jinde nižší?

Hnáni tím systémem už od školní docházky, snažíme se svoje úrovně posouvat, překračovat, zdokonalovat ty stávající, až se točíme dokolečka, jako štěně honící si vlastní ocas. Jednoduše proto, že nevidíme, že ta část, kterou chceme momentálně překonat, je součást nás samých.

A tak bloudíme v bludném kruhu, nešťastné bludičky hlasitě vykřikující výběr všeho, co je pod jejich úroveň. Sami na úrovni primitiva koktavě kombinujeme pro nás cizí slova, i když úroveň naší znalosti daného jazyka je podle tabulek vysoká. Z úrovně lidí, vedoucí naši zemi, vytváříme vtípky, ale ty, kteří se jim nesmějí, snižujeme na úroveň hlupáka, co nepochopil situaci. Co nedosahuje naší úrovně. My jsme výš. Ale z výšky od 800 metrů nad úrovní moře máme panickou hrůzu. A taky je nám šoufl.

Zaujetí pro úroveň ale není jen součástí dnešní „sdílím, tedy jsem“ společnosti. O úrovně se v historii tvrdě bojovalo, taktizovalo, hrálo a umíralo. V tom je to s dneškem pořád stejné. Až na ten dramatický patos a soustředění se na jedince, v tom jsme jedničky. Protože co je dobré pro nás, musí být dobré i pro ostatní a naopak. Měřítko jednotlivce je určováno tím, kolika úrovní dosáhl a ke kolika úrovním se vyjádřil. A pak to všichni svorně nacpeme do grafů, odprezentujeme, odsdílíme si to, natáhneme nohy na stůl a spustíme si naši novou oblíbenou onlinovku, protože už jenom dva úkoly za pade a hurá do vyšší úrovně.