Proč tak málo děláme to, co skutečně chceme

Dnešní ráno jsem posnídala se třemi inspirativními ženami. Každá z nich je jiná, jak zjevem, tak projevem. Každá z nich má svoje sny, plány a cíle. A každá z nich dělá něco úplně jiného.

První, bruneta, chtěla jít na školu oděvního návrhářství. Ale vystudovala ekonomku, pracuje v bance a platí hypotéku. Je schopná namalovat krásné návrhy šatů a z látky vytvořit něco, za co by se nestyděla leckterá módní designérka. Tohle byl plán. Teď má sen, že začne malovat obrazy. A cíl, že splatí tu hypotéku.

Druhá, blondýnka, by si ráda založila vlastní taneční školu. Má pohybové nadání, chuť pracovat s lidmi a dělá jí radost, když může ostatní naučit něco nového. Sama vede taneční skupinu, se kterou začala veřejně vystupovat. Ale ambice na taneční lektorku zazdilo studium, naprosto nekreativní práce a přízemní starosti. Tohle je realita. Sen je totiž zatím až moc „nereálný“.

Třetí, zrzka, má práci, kterou nesnáší. Bydlí tam, kde nechce a to, co chce, zatím nemá. Plány do budoucna tak pomalu mizí pod tíhou všedních dní, ve kterých se snaží, aby to, po čem doopravdy touží, nebylo tak strašně vzdálené jí samé. A tak proplouvá mezi vlastními sny jako rybí hejno v moři, které mění směr podle toho, kde je to zrovna nejbezpečnější.

A pak jsem s nimi u té snídaně seděla já. Můj život se nevymyká mým plánům, pořád směřuje k těm dílčím i velikým cílům, které mám někde hluboko v hlavě nastavené, a moje sny jsou sny malé holčičky, která se jich občas děsí, ale pak se probudí a zjistí, že skutečnost je vlastně o tolik lepší, než se jí chvíli předtím zdálo.

Celé to dnešní líné ráno mě vedlo k jedné neodbytné otázce: proč vlastně tak málo děláme to, co skutečně chceme? Když chceme mít k večeři pizzu, prostě jdeme, a koupíme si ji. Když chceme vidět nějaký dobrý film, najdeme si přece nejbližší kino a z celé té široké nabídky zvolíme právě jen to, co nám za to stojí. Tak proč to takhle neděláme i se svými životy?

Možná jsem opravdu dost naivní, ale věřím, že takhle to prostě funguje i s jinými věcmi, než je zrovna pizza a filmy. Nikdo by se neměl spokojit s rohlíkem, když může mít a chce mít pizzu! A nikdo by se neměl dívat na filmy, které vidět nechce a chodit kvůli nim tam, kde je to nejdražší, nejmíň příjemné a ještě to má domů štreku. Promiňte mi to klišé, ale na tohle jsou naše životy opravdu příliš krátké...

Proto: chcete-li být kuchařkou, pak vařte. Nikdo jiný za vás nezjistí, jestli umíte geniálně dobré suflé nebo steak, po kterém by se půlka okresu oblizovala. Chcete-li být kadeřnicí, pak se nebojte vyjít ven s novým fialovým přelivem, i když to zrovna úplně nedopadlo tak, jak sliboval návod na krabičce. To ostatně nikdy nedopadne. Protože chcete-li na sobě něco změnit, pak to jediné, co nesmíte, je přestat chtít.

Věnováno mé brunetě, blondýnce a zrzce.

P.S. Já píšu. Díky za optání.