Pokládám za důležitý na začátek
říct, že mám lidi ráda. Fakt jo. Někdy možná i víc než oni mě. Ale
popravdě řečeno vůbec nevyhledávám situaci, kdy si s nima můžu pokecat tak
nějak o všem a o ničem. Dnes se tomu moderně říká small talk, což je přesně ten
druh konverzace, kterou já těžce neovládám.
Začít small talk větou: „Promiňte,
ale já bych teď radši byla chvíli zticha...“ asi není úplně dobrá volba, leč je
to právě to, na co mám náladu vždycky, když vidím, jak se druhý nadechuje a
otevírá pusu jako vánoční kapřík ve vaně. Že s tím zdvořilostním tyjátrem
jako první nezačnu já, je tak ve většině případů tutovka.
V cizích lidech totiž, i přes můj
vědomě nepřístupnej výraz, tak nějak stále vzbuzuju pro mě nevysvětlitelnou
touhu po konverzaci. A jelikož jsem slušná holka, small talku se tudíž nevyhnu.
Naposledy jsem si takhle „pokecala“ nad zlevněnými zimními kabáty o tom, že
místo trapný listopadový slevy by je měli radši úplně vyřadit, protože žádná zima
přece nebude.
Jo, někdy je to fakt sranda, ale
nechtějte vědět, co se mi při takovejch hovorech odehrává v hlavě. Můj
problém se small talkem je totiž ten, že mě hrozně nebaví. (Dokonce jsem paradoxně
vypozorovala, že mě nebaví tím víc, čím víc se s dotyčným známe, tudíž
bysme si měli mít tím víc co říct. Jenže nemáme. Ouha, něco se porouchalo!) A
tak moje soustředění se na slova, co druhým lezou z úst, podléhá nejčastěji
něčemu, co jsem pracovně nazvala jako „Homerův syndrom“ – opička s činely
v mozku, nebo snad přímo místo něj. Protože objeví-li se cokoliv, co mě
zaujme byť o píď víc, a jakože se to objeví vždycky, přestávám vnímat. A
bohužel pro mě, jakmile jednou do tohodle stavu upadnu, téměř s jistotou
se mi ho nepodaří nijak zvrátit, natož v můj prospěch.
Dalším velkým prokletím pro
všechny, kdo se zrovna v tomhle „pokecáníčku“ nevyžívají, je kromě prostého
nezájmu i fakt, že když už ten zájem máme, prostě to neumíme dát najevo. Ta
hudebně nadaná opice v hlavě by mohla bejt aspoň cvičená, jenže není. A
tak škobrtáme po frázích, občas si odkašlem, jakože jsme ztratili hlas a hlavně
proto, že slova se v kašli tak nějak přirozeně ztratí, neobratně se
chytáme všech konverzačních stébel a působíme přitom jako sociálně zaostalí
pitomci.
Moje blbá paměť na jména, místa,
situace, dataci a dokonce i zásadní zvraty ve vztazích, jakožto i důvody, proč
k nim došlo, tomu zrovna dvakrát nepomáhá. Což mě pochopitelně nejednou dostalo do trapný
konverzační situace. Asi takhle: spousta lidí z mýho okolí nedokáže pochopit
jednu docela jednoduchou věc: že si prostě nepamatuju zásadní životní situace,
pokud jsem si je jako zásadní životní situace neurčila já sama. Moje máma třeba
dodnes žije v domnění, že když mi v pohádce v televizi ukazuje
ten zámek, kde se to natáčelo, já ve svých představách vidím svoje sedmileté
já, jak se prochází tou stejnou chodbou plnou brnění a parůžků na stěnách.
Houby. Kdyby mi neřekla, že jsem tam jako malá byla, je mi to úplně šumák.
Občas se ale stane, že i přes
všechna ta úskalí prohodíme s lidmi kolem pár slov a není to úplně
tragickej výkon. U mě většinou fungujou dva základní faktory: všechno kolem
musí bejt naprosto jiný, než jaký to je normálně a člověk, kterej se mi
připlete do cesty, musí bejt cizí.
Třeba zrovna předevčírem. Šla jsem
sama po ulici a docela spěchala, když v tom se přede mnou z průchodu
vypotácel postarší děda s jezevčíkem asi na osmimetrovym vodítku, který
přetlo ulici tak, že z tý pavoučí sítě nebylo úniku. Byla jsem tedy nucená
trochu zpomalit a všímat si detailů. Pes i děda vypadali sympaticky, přestože
se ani jeden nesmál. Chválit dědu mi přišlo nemístný, tak jsem mu aspoň pochválila
toho psa. Reakce každýho zapálenýho pejskaře na sebe nenechala dlouho čekat:
pán se rozzářil i přes to, že jeho pes právě kadil tam, kam údajně kadit
nesměl.
Najednou jsem do toho pronikla:
small talk může bejt docela fajn zlepšovač nálady, pokud se zrovna urputně
nesnažíte o small talk. Nikdo nechce na první dobrou působit jako blbec, ale
jenom tehdy, když se smíříme s tím, že se nám to občas prostě může stát,
nám začne jít pravej opak. A začne nás to bavit.
Přesto bych teď však ráda navrhla
preventivní opatření. Jistá v kramflecích si v týhle mezilidský
disciplíně totiž ještě nejsem, rozumíme si. Takže až se spolu příště potkáme, usmějte
se, klidně mi zamávejte, jen na mě proboha nemluvte!
Dík.
Žádné komentáře:
Okomentovat