Klub uměleckých duší

O tom, jak se píše, jsem vám už vědět dávala. Ale o tom, jak se píše na kurzu tvůrčího psaní, vám dávám vědět právě teď!

Myslím, že šest návštěv je tak akorát pro to, abych vám dokázala popsat, jak to na takovém kurzu funguje. Takže pokud vás láká psaní, ale doteď jste se úplně nerozhodli se mu věnovat naplno a veřejně, možná se vám moje postřehy budou hodit. A možná vás i přemluví k tomu do toho konečně jít.

Nebudu troškařit, řekla jsem si, a zapsala si rovnou roční kurz. Kurz tvůrčího psaní pro pokročilé, neb z jeho popisu jsem usoudila, že to prostě nějak zvládnu, i když se být pokročilým psavcem úplně necítím. Líbila se mi hlavně vidina toho, že lidi, se kterými ten čas budu trávit, mám možnost o to víc a o to déle poznávat. A líbilo se mi taky to, že jako výsledný efekt celého kurzu je slibovaný nejen příjemný pocit z dobře stráveného času, ale i e-kniha se vzniknuvšími povídkami. Fajn, to bylo velké lákadlo, protože já mám ráda, když je výsledek někde vidět.

Jenže, co čert nechtěl, ty machinace kolem celé Literární akademie, kterým, přiznám se, příliš nerozumím, a proto je tu nechci rozvádět, zapříčinily lehké zmatky i v konání mého kurzu. Ten byl nakonec (v mírně pozměněné verzi) vzkříšen pod ochrannou rukou Literárních novin, čímž budoucí kurzisté získali nejen krásné, nové a inspirující půdní prostory pro výuku, ale také tým bezva vstřícných lidí, kteří to dělají rádi a nikoli jen pro sebe, ale především pro ostatní.

A moje chvála směřuje také k Renému Nekudovi, bez kterého by nic nebylo, neboť kurz vede, píše o tom blog a pomáhá lidem, jako jsem já, aby je psaní bavilo a snad jim šlo i lépe od ruky.

Toť ty oficiály. A teď už k tomu, jak to na kurzu vypadá doopravdy: jsme skupinka asi patnácti lidí, tak odlišných, že lepší směska už se po celé Praze asi nenašla. Máme tam v zastoupení modelku, tátu na mateřský, studentku gymnázia, šéfredaktorku časopisu, bývalou učitelku češtiny, baviče, ajťáka i intelektuálku, důchodkyni i mladou krev. Sedíme u jednoho velkého oválného stolu, takže si spíš než ve škole připadáme jako rytíři krále Artuše. Každý na sebe vidí, všichni spolu můžeme komunikovat a nikdo není odstrčený, což je fajn a vytváří to příjemnou a uvolněnou atmosféru. Už teď mám totiž pocit, že jsme všichni tak trochu kámoši.

Jedno naše společné „sezení“ trvá jednou týdně čtyři hodiny s malou přestávkou na uvolnění múzy. A za tu dobu stihneme procvičit slovní zásobu, sdělit si umělecké postřehy z našich soukromých světů, naučit se něco málo z potřebné teorie a tu následně důkladně procvičit v zábavných kreativních cvičeních. Říkáte si, že kvůli tomuhle na kurzy chodit nemusíte, že to zvládnete i doma, třeba s pomocí internetu? Ano, zvládnete, ale nikdy se vám nestane, že ze sebe vydolujete A4 za 10 minut při zadání, které by vás ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že vás dojme přednes textu téměř neznámého člověka, že ať řeknete jakoukoli knihu od jakéhokoli autora, někdo se ozve s tím, že ji také četl, že vaše texty začnou žít i mimo papír a vy budete mít pocit, že konečně píšete tak, jak nejlépe můžete. A věřte mi, že zpětná vazba spolu s konstruktivní kritikou od lidí, kteří jsou na stejné vlně jako vy, jsou tím, co je v tomhle směru prostě nenahraditelné. A taky důvodem, proč takový kurz spousta lidí navštěvovat nepotřebuje, ale prostě jenom chce, včetně mě.

Kromě všeho výše zmíněného je tu ještě jedna věc, kterou vám účast na takovém kurzu dá: nebudete si vyčítat, že jste do toho nešli. Takže až se budete příště zase rozhodovat, jestli se vám vyplatí zapsat se na nějaký kreativní kurz, kolem kterého kroužíte už pěknou dobu, hoďte pochyby a kalkulace za hlavu, přihlaste se a užijte si to! Protože není nic lepšího než pocit, že jste tam, kam patříte.

Klub uměleckých duší má ve svém členství různá individua. A i když ten dělá to a ten zas tohle, tak všichni dohromady píšeme Příběh.