Životní lekce

Minulý týden asi doznal, že potřebuju dovychovat, a tak mi uštědřil pár výchovných pohlavků. Bolely mě jenom trochu. Protože víc než k nasrání, byly k smíchu.

Nachytala jsem se, když:

Když jsem si koupila smoothie s banánem a tunou dalšího ovoce. Je to sice lehce vyděračskej poměr mini lahvičky za skoro třicet kaček, ale člověk si to stejně koupí, že jo. Tohle ještě tak nebolelo. Přišla na něj řada až ve chvíli, kdy jsem si na pokraji dehydratace uvědomila, že vodu jsem někde nechala a tohle si ráno sbalila pro případ nouze. Stála jsem, otvírala designovej uzávěr a pak si vzpomněla, že před otevřením se má smoothie vždycky protřepat. Vždycky. Na případnej sediment, kterej ale není na závadu, už nestačilo dojít. Měla jsem tu banánovou kejdu všude. Na bradě. Na kabátu. Na šále. Na košili. Na kalhotách. Dokonce i kabelka to schytala. No nebudu tu rozvádět, jak hrozně to vypadalo. Hrozně. Nejvíc mě na tom všem ale štvalo to, že poslední papírovej kapesník jsem pár minut předtím hodila do koše jen s jednou malou nudlí.

Když jsem si v záchvatu ženskosti napatlala na pusu tu nejvíc temně fialovou rtěnku, jakou si dokážete představit. Doma v zrcadle mi připadala úchvatná. Prvních pár minut na ulici taky, proč jinak by se na mě dívalo tolik lidí. Než jsem pochopila, že malý děti a důchodce fialová pusa děsí a ti ostatní si zřejmě všimli, že mám na bradě obtisknutej fialovej šlic, u kterýho doteď nevím, jak se tam dostal. No furt lepší, než když jsem si jednou spletla balení korektoru a balzámu na rty a nic netušíc jsem si s tou parádou vyšla ven. Už vím, jak těžký to mají holky, co ten rozdíl doteď nepochopily.

Když jsem si myslela, že se můžu líbit klukům pod dvacet. Nemůžu, no. Osud už to prostě nedovolí. Tak třeba teď v pondělí. Vyšla jsem si do knihovny a cestou k východu to vzala přes oddělení mechaniky. To já ráda, občas tam mezi regálama totiž postávaj zajímavý exempláře. Tentokrát jsem měla evidentně štěstí na dva nezkušený modeláře papírovejch letadýlek. Prošla jsem okolo nich s pocitem lvice a nastalý ticho považovala za svůj úspěch. Když jsem pak obtěžkaná bichlema odcházela po schodech dolů, věděla jsem, že jdou za mnou. „Slečnóó, slečnóó!“ No teda, klucí, že to bude mít až takovou odezvu... Otočím se, oč jde. „Ehm... Madam, tady vám něco vypadlo z tašky.“ Tak jo, dělám, že jsem si tý změny v oslovení jakože nevšimla a zvednu ten papír. Byl to leták. Leták, kterej mi pár minut předtím vecpal do ruky nějakej upravenej hoch na ulici a kterej jsem v rychlosti strčila do tý tašky, ze který mi teď vypadl. Stálo na něm: Luxusní kosmetická péče proti vráskám pro zralou* pleť jen za 299 Kč. Aha. Tak to je ten důvod, proč se jim už prostě líbit nemůžu. Připomínám jim jejich mámy.

P.S. A jaké lekce si předchozí dny připravily pro vás?

* Ten, kdo přišel s termínem „zralá pleť“, je zralej na vejprask na holou. Zralý můžou bejt pomeranče, ale lidská kůže prostě stárne. Tak.