19 vteřin

Přesně tak dlouho trvalo, než vlak projel tunelem někde napůl cesty mezi jejím začátkem a koncem. Po strašně dlouhý době to pro mě byla absolutní tma ve veřejnym prostoru. Zažitá s lidma, který ani nedutali, stejně jako já, protože v duchu počítali vteřiny, který nám a tmě ještě zbejvaj. Bylo jich přesně devatenáct.

Taková blbost a přitom neznám nikoho, kdo by se z ní neradoval. Kdo by si nevzpomněl, že tyhle černočerný chvilky jsou nabízenou záminkou pro to ošmatat kolena tomu, komu jsme doteď jen nenápadně posílali líbesbrífy pod lavicí. Nebo si z přetlaku radosti a situace vykřiknout jedno protáhlé húúú. Chovat se zase dětsky a nebejt dítě. Taková blbost, co to dovoluje každýmu.

Je to vlastně něco jako bobřík odvahy a mlčení v jednom. O tom, co se stane ve tmě tunelu, se jakože neví. Na ostrým světle reality se o tom nemluví. Už nikdy potom se o tom vlastně nemluví. Jen se to prostě stane, všechno to změní a přes to nejede vlak. I když ten, ve kterým sedím a vzpomínám na to, jak mi místo pohlazení kolen Michal vydloubnul oko a Lucka sáhla na pubertální zárodek dekoltu ještě pořád drncá po kolejích.

Sedím v něm a počítám. Jednadvacet po dvacáté. Vyjeli jsme na svět a já se odvažuju rozhlídnout. Rozjařený škleby se s přicházejícím světlem mění na vážný protáhlý obličeje bez výrazu. Všichni se snaží tvářit tak, jakože se jich to nijak nedotklo, tunel nebyl a tma nic neskryla, protože nemusela. Nebylo co. Jenže mě neoblafnou. Vím, že bylo, jenom o tom nesmí mluvit, je to přece součástí dohody.

Tohle všechno, já, Lucka, Michal i nikdy nesepsaná dohoda o pravidlech chování v tunelový tmě, se dneska zase dokázalo smrsknout do devatenácti vteřin, mezidobí bez rušivejch modrejch obrazovek, žlutejch zářivek, stařeckýho kašle i řečnickýho elementu. A bylo to tak vzácný a bylo to tak dětsky radostný, že jsem si řekla, že devatenáct vteřin je pro to tak akorát.

Závěr: Devatenáct vteřin dětský radosti stačí k tomu osmělit se k odvážnosti. Uzavřít spiklenectví, bez toho aniž bysme druhý viděli mrkat na znamení souhlasu, že v tom s náma vážně jedou. A věřit tomu. Věřit jim. A věřit taky tmě, že za nás dokáže mnohý změnit. I když by vůbec nemusela. Nemusela nastat.