Zmrzlinář

Sedim a sluníčko mi zezadu pere do pruhovanýho trička, který si na sebe beru vždycky, když nevim, co si mám vzít. Dneska ráno jsem zase nevěděla. Sedim a záda mám kulatý, v duchu na to samu sebe upozorňuju a dušuje se, že je potřeba sedět rovně, nebo mi to zůstane. Tohle já přece vim. Že nezůstane. Že je to jenom kec.

Vpravo dole, zrovna v tom bílým proužku, je zaschlej flek od zmrzliny. Vanilkový s karamelem. Ze včera. Rychle podlehne naučenýmu grifu s nasliněnym ukazováčkem. Kdyby se všechny mementa drolily tak snadno jako tahle zaschlá ochucená smetana, pak by to úsloví, co se řiká o vychcanejch lidech, bylo najednou hrozně pěkný. Lízání smetany a starejch ran v dokonalý harmonii. Chtěla bych si na ni sáhnout.

Ty se v tom prostě vyžíváš, že jo!, křičim na tebe očima tak hlasitě, jak to jen jde. Nejde. Vůbec ničeho sis nevšiml. Už mě to ani moc neštve, zvykla jsem si. Na tvoje tichý výčitky, trestání a hlasitý výdechy toho všeho směrem ke mně. Dneska na ně nemám hlad. Chuť už mě přešla dávno.

„Na, už nemůžu.“

„Tak proč to vždycky chceš, když pak hned nemůžeš?“

Nemám ti na to co říct. Nemám, nebo spíš nechci, protože bych se musela přiznat, že sama nedokážu dojíst ani jednu porci zmrzliny. Že mi prostě nejvíc chutná jenom s tebou, když ti ji můžu dát zpátky do rukou, z kterejch jsem ji dostala i s ubrouskem, protože už dopředu předpokládáš, že se zase pokydám. Ksakru, vždycky máš ve všem pravdu! Vždycky tu zmrzlinu dojíš a vždycky říkáš, že dneska ji dojídat nebudeš. Proto ti věřim jenom něco, i když pravdu máš přece vždycky.

Sedim a píšu ti esemesku. Zase jsme to dohnali až sem. Jistý si v kramflecích z toho, co přijde, každej na jednom konci taháme za stejnej kus lana. Nečekám, že mi odpovíš, a tak už se ani nesnažim o něco slovutnýho. Jenom s tim počítám. Počítám, jak dlouho to bude trvat tentokrát.

„Jakou si dáš?“

„Já? Žádnou. Vyber si ty, ale abys to snědla, dneska to po tobě dojídat nebudu, jo?!“

To „jo“ je tam pro utvrzení. Vim, že máš rád citrónovou a vim, že ty víš, že ji nesnášim.

„Jednu tu vanilku s karamelem, prosím!“

„Ty si dneska nedáš citrónovou?“

„Ne.“

„A chcete to do kornoutu, nebo do kelímku?“

„Do kornoutu.“

Ať se to tam pěkně seštosuje, proteče až dolů, do oplatkový špičky, kterou tak ráda ukusuju.

Myslel jsem, ze ti to dojde, ale asi jsem se spletl...

Ty? Ty a splést se? Nechtěj mě rozesmát, lásko! Věděla jsem, že jsi mimo, už od tý chvíle, kdy ses zeptal, jestli si nedám citrónovou zmrzlinu. Ale šlechtí tě, že máš potřebu mě na to upozornit.

Popravdě nečekala jsem, že mi odpoví. Chápu to jako svoje malý vítězství. Škubnutí lanem, i když mě z toho úsilí pálí ruce pěkně dlouho.

Sedim a pozoruju si dlaně. Brečet si do nich už vůbec nepomáhá. Mám z toho tepla oteklý prsty, za pravym ukazováčkem navíc trochu špíny. Určitě bys mě napomenul, že si je mám jít umejt pod studenou vodu. Myslel jsem, ze ti to dojde, ale asi jsem se spletl..., píšeš mi k tomu všemu. Mám strašnou chuť ti říct, že mi to došlo už dávno, jen to sama nezvládnu dojíst. Na, už nemůžu. Vem si ten upatlanej kornout a koukej to po mně dožrat.

„Ježiši, už zase, jo?“

To „jo“ je tam pro utvrzení.

„Promiň, no! Máme ňákej ubrousek?“

„Na, prosim tě!“

„Dík“

„A to to musíš prostě vždycky kousat?“

„Ne.“

„Hm, tak proč jsi to zas udělala?“

Nemám ti na to co říct. Nemám, nebo spíš nechci, protože bych se musela přiznat, že jsem to dneska udělala úplně naschvál. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli tě to ještě vytočí. Vim, že Tereza má vanilkovou s karamelem nejradši a vim, že ty víš, že já Terezu nesnášim.

Tak jakou si dáš? Mě nebo ji? Měl bys říct žádnou, ale vždycky přece tvrdíš, že si nedáš a pak to stejně dojíš. Každou zvlhlou vafli.

Ty se v tom prostě vyžíváš, že jo!, křičim na tebe očima tak hlasitě, jak to jen jde. Nejde. Vůbec ničeho sis nevšiml.

„Měl by ses jít umejt pod studenou vodu.“

„Já? Proč já? Já nemam upatlaný ruce od zmrzliny!“

„Ne, nemáš.“

„No tak proč to řikáš?“

„Jen tak.“

„Aha...“

Myslela jsem, že ti to dojde, ale asi jsem se spletla.

Sedim na tvojí posteli a protahuju si záda. Proč tě vždycky chci, když pak hned nemůžu? Pěkně se ve mně seštosuješ, protečeš až dolů a pak se toho našeho lana dobrovolně pustíš a necháš mi v ruce jen jeden konec, kterej je úplně volnej. Mně i sám od sebe.

„Nehrb se, zůstane ti to!“

Kéž bych ti zůstala já.

Přes hlavu si přetahuju svoje pruhovaný tričko. Flek od zmrzliny za tu dobu zaschnul.

„Myslíš?“ ptám se naivně a chci, abys řekl, že je to jenom kec.

„Jo!“

Ale já vim, že nezůstane. Tohle já přece vim. Už dlouho ti věřim jenom něco, i když pravdu máš přece vždycky.

Lháři.

Zmrzlináři.