Zpátky

Nemůžeme vzít zpátky to, co jsme udělali. Co jsme řekli i neřekli. Kde jsme byli místo toho, že jsme nebyli jinde. Nemůžeme vzít zpátky čas ani rozhodnutí. Můžeme se ke všemu už jenom vrátit.

Žmouláním cípu zapranýho ubrusu odbourávám nervozitu. Sedím za stolem a směju se jak pitomá. Ne proto, že by bylo čemu. Jen to najednou jinak nejde.

Střih. Skončilo to rychle.

Pod nánosem každodenních zbytečností hledám v kabelce kapesník. Mám jich dneska pro jistotu víc, znám se. Nakonec je půlka obav i věcí naprosto zbytečná. Ale kdo to měl sakra vědět. Kdo měl sakra vědět, že se budu muset vrátit až tam, kde už to neznám.

Jako spálenina. Někdy mi voní a jindy je to příšernej smrad. Vždycky si při něm vzpomenu, jak jsem si nad čajovkou upálila dětskou ofinku. Zápalky nepatří do dětských rukou!, píšou tam malým písmem pro výstrahu. Vracím je zpátky do šuplíku s nůžkama. Ty jim do rukou taky nepatří, ale varování na nich chybí.

Spousta věcí je bez varování. Vlastně většina. Rozumuju nad sebou i těma kolem, v prstech pořád ubrus, v nose vůni spáleniny. Tentokrát fakt voní. Už se nesměju, začíná být čemu.

Střih. Bylo to nekonečný.

Ztuhlý svaly v obličeji začínaj samy od sebe nekontrolovatelně povolovat. V kabelce nacházím spoustu věcí, dávno ztracenejch, aspoň v mojí paměti. Vrátila jsem se pro ně v čase a všechno vypadá jako kdysi. Jen je to trochu šedivější. Včetně těch očí, co mě u toho pozorujou.

Vrátila jsem se, říkám jim. Zrcadlo mlčí. Asi není kouzelný.

Jen mě před tím nic nevarovalo.