Prskavka

Všechny velké věci se dějí tam. První přespání. První společný Valentýn. Silvestr. Vyznání lásky. Slova o budoucnosti. První hádky. První usmiřování, nebo alespoň fyzické pokusy o něj. První probdělé noci, kdy vedle sebe jenom ležíme. A oba to víme. První rozchody. A pak všechny ty další. I ten dnešní. Vždyť říkám, všechny velké věci se dějí tam. Na půdě.

Už ani noc nás nezachrání. Rána už vůbec ne a chtít to po nich, by bylo naivní. Ráno je všechno tak ostré. Světlo, tvoje rysy, gesta, slova... Píchají mě do očí, sotva je otevřu. Je to vědomé ubližování, na tom se spolu vzácně shodneme. Vždyť mlčení znamenalo odjakživa souhlas, no ne?

Posbírám tvoje i moje vlasy z umyvadla. Spolu v keramické bělobě působíme vcelku idylicky, propleteně, jako pár. Kartáčky rozličné barvy, abychom si je poznali, ale stejné značky, protože k sobě přece patříme. Vlhké osušky namáčknuté na sobě a na vaně šampón, jemuž jsi včera z nedostatku trpělivosti zdeformoval tělo. Takhle my si tu žijeme. 

Nebrečím. To je zásadní. Spíš pro mě než pro tebe. Nemyslím si totiž, že by ti to dneska překazilo plány. Jsi mnohem rozhodnější, než jsi býval. Vždycky mi imponovali rozhodní muži. V logice věci bys měl v mých očích stoupnout. A tak, když si nade mě stoupneš, pokaždé budu ta menší já. To je taky logické. Přesně o třiadvacet čísel. Buďme přesní. Protože tak to máš rád.

Já už moc ne. Ale na to se mě nikdo neptá. Mám jen jedno jediné eso v rukávu, které můžu vytáhnout, když jde do tuhého. Jenže kromě něj nemám už vůbec nic. A tak si ho šetřím. Co kdyby tohle nebylo všechno. Co pak? Pak bych se nemohla bránit. Chápej, teď se ti ještě nemůžu omluvit. Prskavka, která se jednou zapálí, po dohoření není k ničemu; v ruce zbude jen hmatatelný důkaz, že kdysi to bylo pěkné. Ale ten si nikdo neschovává, ten se vyhazuje.

Vyhoštěni z půdy. Novodobí A + E. Zní to jako divadelní hra. Jen publikum se někde zapomnělo, asi špatný marketing. Nemyslím si, že bych sklidila za svou roli potlesk, přesto bych ho chtěla slyšet. Chtěla bych, aby mi na parket přiletěly tři rudé růže, pěkně jedna po druhé. Sesbírala bych je v předklonu a dala do vázy k těm od tebe. Takové metafory, co bijí do očí, až přestávají být metaforické. Jsou jen smutné. A já jejich princezna.

Tys byl skvělý. Ostatně jako vždycky. Věřila jsem ti všechno, bylo to tak opravdově zahrané. Musíš mi někdy říct, jak to děláš, jestli si někde tajně platíš kurzy herectví. A k čemu je potřebuješ. Protože já bych radši jenom tebe, bez té masky a kostýmů. Bez slovních obratů a frází, které jiskří, když se setkají s těmi mými. Jako když malý ohýnek ožehne prskavku.