Uprostřed šestnácti metrů,
přivlastněnejch na dobu neurčitou, se cejtim nepatřičně už jen občas. Každý
ráno po probuzení chodim otevřít okno ve štítu, výsek mojí skutečnosti. Je
z něj vidět na sousedovy túje. Stojí tam naskládaný, jedna vedle druhý,
podél zelenýho pletiva a zleva jsou proschlý. Když si vlezu víc ke komodě, můžu
v dálce zahlídnout tři druhy střech ze třech různejch materiálů i období a
jeden sloup vysokýho napětí uprostřed polní krajiny. Zvykla jsem si ze světa
vídat právě tohle. Stereotyp mě uklidňuje.
Dneska i po probuzení zůstávám
chvíli ležet v posteli. Potřebuju si znova projít ten sen. Byl šílenej, ale
chci si ho vybavit, chci se v něm pošťourat, musim. Zdálo se mi o tobě. Bylas
tam ty, v zimě, na schodech. Byla hrozná zima, strašně sněhu všude kolem. A
byla jsem tam i já, šla jsem ti asi něco říct. Nebylo to nejspíš nic
důležitýho, ale šla jsem k tobě po těch schodech. A ty ses zničehonic
propadla do obrovský masy bílýho sněhu. Topila ses v něm, propadala se hloubš
a hloubš a dusivym křikem se na to snažila upozornit. Řvala jsem na tebe
strašně nahlas, že s sebou nemáš mlít, protože to tě ještě víc vtahuje dovnitř,
ale tys mě vůbec neposlouchala. Stála jsem tam, na těch schodech, a nebyla
schopná pohybu. Zmrzly mi nohy. A ty ses propadala hloubš a hloubš, až přestal
bejt slyšet i dusivej sípot o pomoc. A bylo ticho. Takový to poctivý ticho,
jako když v prázdný krajině poprvý napadne novej sníh a všechno v ní
umlčí.
Sotva se zapřu o rámoví, parapet
se mi zarazí do podbřišku. Tupě sleduju větrem se pohupující špičky tújí
odnaproti a po tom, co okno otevřu, se mi trochu svěžího vzduchu dostane až pod
pyžamo. Ošiju se. Sen ze mě postupně vyprchává. Ale pamatovat si ho budu,
v základech určitě, byl silnej. A bylas v něm ty.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zápisek u jedničky
v kroužku: Dneska je to přesně 28 dní, co nejsem s tebou. Celejch 28
dní.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Terezko, no tak. Takhle to
navěky nepůjde... A máma by si to nepřála.“
Co ty kurva víš, co by si máma
přála, nebo nepřála! Vždyť jsi naše jenom napůl. Možná proto můžeš dejchat a
nic tě při tom nedrží pod krkem, ale víš co? Já se dusim.
Nic z toho neřeknu nahlas. Jen
se Martině oviju kolem natažený ruky na psacim stole. S tváří rozplácnutou
na pracovní desce a vlasama přes ni, co jsem už několik dní nečesala, bažim po
lidskym kontaktu. Ta kupička, vlastně spíš celá kupa slov, vysypaná odněkud shora,
mě ale nehladí. Spíš to docela dost bolí, protože Martina mluvit nepřestává.
„Milujem tě, ale musíš se snažit
taky sama. I pro nás to neni jednoduchý, nemysli si. Napadlo tě vůbec, že tě
táta dole potřebuje? Že by byl rád, kdyby ses někdy sama od sebe sebrala a něco
hezkýho pro něj udělala? Třeba mu jen přišla namazat chleba k snídani,
úplný prkotiny, ale aby věděl, že jsme tu teď všichni pro sebe. Byl by to tak
hroznej problém, co?“
Desítka vteřin, možná víc, a já
se pořád snažim zformulovat tichý úvahy posledních dní do slov. Derou se
nahoru, dokud je nepolknu spolu se slinama a pak ty kotrmelce v břiše
začínaj nanovo. Vim, že bych už měla něco říct, aspoň něco. Ségra mi vysmekne
svou ruku a ztratí trpělivost vůči vzájemnýmu mlčení. Vždycky byla víc hrrr.
„Asi jo, když tě vidim.“
„Ne...“
Ne jako obrana, ne jako nebyl, ne
jako neodcházej. Pozdě už je na všechno z toho.
Střety s realitou, kterou
jsem omezila na výhled z okna. Výsek mojí skutečnosti. Nedošlo mi, že ke
mně může jednoduše přijít i po schodech.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zápisek u dvojky v kroužku: Psycholog
mi doporučil psát si ke každýmu dni poznámky. Zatim je to dost na hovno,
protože počítat umim už od pěti a na víc se nezmůžu, takže tak. 29.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dlouho se nevědělo, co to je. Co
ti je. Nebo se to možná vědělo, jen mi to nikdo neřekl. Pořád jsi jen
opakovala, že než se vdám, tak že se mi to zahojí. Mohla jsem přijít
s odřenym kolenem, zlomenou rukou i srdcem a léčbou na to všechno byla
věta o vdavkách. Tak možná proto sis vzala napodruhý tátu i s Martinou. Pro
sichr, viď, teď už tomu asi rozumim.
Taky si pamatuju, jak jste hrozně
chtěli, aby mě Martina pozdějc hlídala, když se mě, podle tvejch slov, nemohla
jako dalšího sourozence dočkat. Tak ať si mě užije, řikala jsi. A dělala nám
stmelovací sesterský večery u kazeťáku, kdy se páska s pohádkama zacuchala
vždycky v tom nejlepšim a pak to celý zachrčelo, a když se víko přehrávače
otevřelo, byla v něm jen vyhřeznutá hnědá lesklá páska, co připomínala
moje kudrliny ve vlasech. Ty, co nešly rozčesat už tehdy a nejdou rozčesat ani
teď.
Ségra pak chtěla tu kazetu
vždycky vyprostit, a jak za ni vzala, tak páska rupla a s těma pohádkama
byl navždycky konec. A pochybuju, že by se to nějak zázračně spravilo, kdybych
se za někoho provdala. Ne, nespravilo by se nic. Zpřetrhanej křehkej
mechanismus, bílá barva a slib lásky provolávanej do vzduchu, všechno si je to
podezřele podobný, jako by to k sobě snad od začátku mělo patřit.
Pak už mi to bylo docela jasný. Bylo
mi jasný, že mezi rovníkem a obratníkem Raka se nedá žít věčně. Nosily jsme ti
s Martinou chumdelatý deky i sklenice plný ledu, pamatuješ? Jen nevim,
proč nás tehdy nenapadlo pustit ti aspoň jednu z těch kazet, který nám
tehdy ještě fungovaly. Třeba by se zrovna ten den nic nezpřetrhalo. Žádný
zacuchaný chomáčky kazetový pásky ani vlasů v koupelně. Jen stmelovací
holčičí večer, kdy se šeptem sní o tom, že nikdy neskončí, protože kdyby se to
řeklo nahlas, mohlo by to i nebejt.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zápisek u
trojky v kroužku: 30. den a nic neni jiný. Lepší už vůbec ne.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Došla mi vůle, kapesníky a čaj. Dneska je úterý, to bych tu teď měla bejt sama. Popravdě, myslela jsem
si, že sejít dolů budu schopná až tak za měsíc, možná za dýl, ale teď už vim,
že je to nevyhnutelný. Vyhecovaná napětim otvírám dveře do červí díry
s patnácti schodama, co pod nohama pálí jak rozžhavenej asfalt. Dolů,
vedou mě dolů a ještě níž a já se nechávám.
Nehybnej vzduch, zatuchlo.
Vyvětrala bys. Jinak jsou věci vcelku tam, kde maj bejt. Připadá mi to tu celý
nějaký moc zaplněný, přestože takový prázdno jsem tu nikdy předtim necejtila. Přejíždim
bříškama prstů po obkladačkách v kuchyni, občas se zaseknu, to jak se mi
přilepí k mastnejm kapkám po oleji z míchanejch vajíček. Tátova
specialita.
Bezmyšlenkovitě
si ho kradu. Dopis v bílý obálce, na něm tvý jméno a logo od Komerčky.
Výpis z bankovního účtu, čárečkama oddělený položky, na konci suma sumárum
za celej život. Jak je to jednoduchý, dát to takhle na papír. Jak je to
přehledný, jak je to kurevsky všechno spočitatelný. Jako by nic kolem
nebylo, jen ten papír a na něm zachycený poslední radosti, pořízený z přemíry
beznaděje.
Promiň, šeptám si do výstřihu. A
vlastně nevim, jestli to v tu chvíli patří víc tobě, nebo mě. Zašla jsem přece
do takový hloubky, že cesta zpátky je delší než ta kupředu, na tom se, doufám,
shodneme obě. Kradu je nahoru. Kradu se nahoru. S krabicí v podpaží,
s krabicí z Baťova závodu, co už dávno neni jen ve Zlíně jako naše teta
Jíťa. Muj úterní triumfální nález s nápisem: maligní obuv vycházková
lepená. Jeden módní melanon, zlevněnej na devět stovek.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zápisek u čtyřky v kroužku:
Miluji tě. A dobrej vkus jsem zdědila po tobě. 31. Dnes v noci se láme
měsíc. Myslim, že ho uvidíš, je obrovskej.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Málem jsem si na tom překousla
jazyk. Chtěla jsem to mít dokonalý, protože to přece byla vždycky moje práce,
dělala jsem ji jen já, to všichni věděli. Co na tom, že oranžová leštěnka
z dětskýho pyžámka nikdy nepustila, a kdyby to viděla kdejaká výchovná
poradkyně nebo sociální pracovnice, asi mě pošle okamžitě spát a tebe
přinejmenšim hystericky seřve za umožnění dětské manipulace s žíravinou.
To všechno ale bylo jedno. Když jste šli s tátou na ples, boty byly
v předsíni připravený vždycky už od odpoledne. To aby byla výprava
rychlejší, to aby je Terezka stihla hezky vyčistit.
Zásek do paměti, bolestnej, jak
jen zásek čímkoli může bejt. Myslela jsem si, že už se mi to neděje proto,
protože jsem si už všechno vysnila. Ale ne, pořád tam něco zůstalo. Vzpomínky
živený noční tmou a chlácholený tísnivym tichem. Funguje to dokonale, stačí,
když se trochu setmí. Sousedovy túje odnaproti, naskládaný jedna vedle druhý
podél zelenýho pletiva, co jsou zleva proschlý. Už na ně nevidim. Ani na ty tři
druhy střech ze třech různejch materiálů i období a už vůbec nemůžu zahlídnout
ten sloup vysokýho napětí uprostřed polní krajiny. Jsem zvyklá je vídat, a
najednou je vůbec nevidim. A to mě zneklidňuje.
Najednou rozeznávám jen obrysy a
světlý plochy od těch tmavejch. Věci rozestavený podél stěn mě teď objímaj
zezadu a tlačí při tom na ramena. Nechávám je, uleví se jim. Při cestě
k otevřenýmu oknu ve štítu trochu kulhám, protože mě u obou bot tlačí
špičky. Jsou mi přirozeně malý, vždyť nejsou moje. Vrávoravou chůzi v přítmí
těch šestnácti metrů vyrovnávám rukama. Chytám se opěradla židle, hladim desku
stolu, mávám do vzduchoprázdna. Nenarazila jsem do ničeho, ani kolenem do
topení, tuhle cestu totiž nejdu poprvý.
Omítka studí do levý tváře a
noční chlad působí jako jedinej opravdovej důkaz, že teď je prostě teď a nikdy
to nebude skutečnější. Přivírám oči, chci si to pamatovat. Štěrbinou nádechů i
výdechů teď proudí celej muj život. Cejtim ho všude po těle, zebe mě zvenku i
zevnitř. I moje srdce má husí kůži, docela hmatatelnou, vždyť podívej, jak se
z toho klepu. Vždyť podívej, mami, stojim tu v tvejch novejch botách.
Roztahuju ti je, to abys neměla puchejře, až si je poprvý vezmeš ven. Vždyť
podívej, mami, dejchám tu za tebe další studenou noc.
* Pro Aničku. Pro všechny mámy.
* Pro Aničku. Pro všechny mámy.
Žádné komentáře:
Okomentovat