Designblok 2016. Ve zkratce:
žádný WOW efekt se nekonal. Stejné místo, stejná nálada, potlačená inovace i
invence ve prospěch sázky na jistotu a zvučná jména. Tendence nudit se. A
nefotit. A nejíst. Chcete-li podrobnosti, čtěte dál.
Vezmu to pěkně popořádku. Stejné
místo – Výstaviště v pražských Holešovicích. O samotné prostory nejde,
s nimi problém nemám, je to koneckonců součást národní historie.
S čím naopak problém mám, je to, jak v nich vyznívá samotný Designblok.
Jestli pro mě tahle akce něco představovala, sotva se o ní začalo mluvit, byla
to hlavně obrovská várka inspirace po všech stránkách. Tak například. Jak se dá
pracovat s obyčejností. Jak se světlem v prostoru. S vůní,
barvou, pocitem zažívaným přes obrazovku, papír nebo hromadu písku. Nějak se mi
to vytratilo. Jako by samotnej potenciál místa vytlačil potenciál vystavovat
v něm design. A pak taky nějaký jeho limity. Tak například. Jak je možný,
že dřív kluci z dua Zorya o víc jak třicet čísel zatopili podlahu
v podkroví historickýho domu U Minuty a nikdo s tím neměl sebemenší
problém? Ani památkáři, hm? A jak je možný, že v Holešovicích je největší vodvaz
to, když se nafoukne dětskej plastovej bazének a k tomu se postaví větrák?
Jde o to, že design tu pro mě vůbec nefunguje, protože neplní svoje hlavní
poselství. Neni přirozenej.
Stejná nálada, která z Průmyslového
paláce dýchla už minulý rok, teď přímo foukala z klimatizace. A nebyla to
čirá radost z kreativna, spíš pořád se zvyšující odpovědnost dostát bloku
Designbloku co možná nejakorátněji. Zastoupit všechno - od auta přes dětskou
kolíbku až po ptačí budku - vytvořit pelmel, kterému se dá hromadně říkat
„design“ a zaštítit to jakýmsi doprovodným programem s přednáškami, aby
řeč nestála. Což ostatně byla ta jediná věc, která pro mě kompenzovala těch
350,- zaplacených u kasy. A opravdu inovativní nápady, které by nebyly
k vidění jinde, které by se neopakovaly v rámci předchozích ročníků,
které by vedle sebe postavily vtipný kýč i nadčasovou krásu, design dokazovaly
a podávaly smyslům namísto toho, aby ho prodávaly? Nejspíš za příplatek.
Možná za to může i velká
medializace a následná velká oblíbenost celé akce, že tvůrci krásných a
užitkových věcí už prostě nechtějí stát ve své přidělené kóji a vyprávět
příběhy o tom, jak se rodí design v jejich hlavách. Ono se to v tom
množství lidí stejně moc dobře vyprávět nedá. A tak to na mě letos zanechalo
dojem, že ti, co si to ještě před pár lety poctivě odstáli, se jako šneci
stáhli do ulit, věnovali se rodinám (v tomhle směru má u mě obdiv Klára Šumová,
která tam byla 2v1), čekali, až ten humbuk skončí a pak šli vytvořit něco na
příští ročník. Jen málo velkých českých jmen nemělo „áčko“, pod některými se
letos ani nevystavovalo (snad úplně chyběli Dechem a Boris Klimek přišel jen jako
host, ptám se, proč?) a když, tak jen velmi poskrovnu, nenápadně nebo je vůbec
nebylo lehké postřehnout (namátkou třeba Janja Prokić, Jan Plecháč & Henry Wielgus, Lucie
Koldová, Eva Eisler). A tak se našlo místo pro jiné. Z přehlídky
současného designu se stal stánkový prodej mezi OSB deskami, případně
předváděcí akce luxusnějších a zavedenějších značek, které na to mají.
Designblok mi tak letos víc a víc připomínal spíš výstavu ForArch či lounský
Dům a zahradu. A to je přece hrozná škoda! Ono, když si chci koupit nový okno,
světlo do zahrady, dioptrický brejle nebo krém na ruce, nemám pro to chodit na
Designblok. Nebo si to aspoň chci myslet.
Co ale považuju za vážně tristní,
je nastavená a poskytovaná úroveň občerstvení. Zvlášť teda jídla. Kdo byl,
posoudil sám, kdo nebyl, nechť posoudí z popisu – dát lidem možnost volby
mezi párkem v rohlíku s hořčicí či kečupem a noky s kečupem,
sice bez hořčice, zato s mozzarellou navíc, je tak trochu mimo mísu, byť
by byla od Plesla. (Nehledě na to, že to jídlo nebylo ani trochu fotogenický,
což by člověk na akci tohodle typu s předpokládanou cílovkou tak nějak
přirozeně očekával.) Ok, Designblok není kantýna a nejdete se sem najíst. Aspoň
ne primárně. Ale stejně se tak trochu počítá s tím, že tu několik hodin
strávíte*. A všichni přece ví, že hladový lidi jsou protivný lidi. A těm se
blbě prodává design, že jo. Těm se totiž blbě prodává všechno.
A tak se stalo, že
z letošního Designbloku, toho s číslovkou 2016, si odnáším jen touhu
mít aspoň na chvíli vlasy jako Maxim Velčovský a jednu fotku v mobilu. To
proto, že Maxim byl tak nějak všude** a DIY medúzy z recyklovaného plastu
se vymykaly pražskému trendu dát všude mech, jehličí, větvičky či listí,
protože dotek přírody to jistí. Tak jsem si je vyfotila. (Mimochodem, když už
jsem u toho plastu, plzeňská výstava Má Plast, kterou paradoxně sponzoruje
Designblok, mě nabyla inspirací a doporučuju! Trvá až do února.) Je škoda, že
toho bylo letos v něčem tak málo a v něčem zase tak hodně. Stejně se
ale máme s Designblokem rádi. Takže se nejspíš
ještě jednou uvidíme. No... uvidíme!
P.S. Jo a potkala jsem tam Lindu.
Rybovou. A zmiňuju to proto, že ona je teď hodně v kurzu, protože novej
Herbář. A protože je krásná. A protože přesně tohle – hezký lidi mezi hezkejma
věcma - mě na Designbloku baví nejvíc. A
co baví nejvíc vás? Byli jste? A chtěli jste být?
* Třeba tím, že si vyslechnete přednášku:
VKUS/NEVKUS na téma JÍDLO, při níž se můžete hromadně ušklíbat nad pořadem
Prostřeno!
** Hádejte, kdo vyhrál cenu pro absolutního
vítěze?
Žádné komentáře:
Okomentovat