Čí je to vina?

Ty teorie o pupeční šňůře a celym tom zázraku zrození si nechte pro ty, který jim věří. Já mezi ně nepatřim. Důlky uprostřed břicha maj přece lidi z jinýho důvodu. To když se rozdávala vina. To když se ukazovalo prstem na záškodníky. Tenhle, tamtem a taky tadyten, všichni za to můžou! Důlek v břiše zůstal znamením direktivy zhůry. Bůhvíproč je maj všichni. Fakt to ví? A má Bůh taky pupík? Kdo píchnul do břicha jeho?

Kolektivní vina vždycky smrdí jako kolektivní hovno. V přímý úměře k počtu viníků, šíří se vzduchem štiplavej opar spolu s šeptandou o tom, kdo to byl a jestli je tohle vůbec možný. Je a neni. Vyhrňme si trička, přátelé! K čemu jsou riskantní skoky do napřaženejch cizích rukou, když důvěra je to poslední, co přemůže gravitaci? K čemu jsou schránky důvěry, když problémy s láskou jsou pro ně příliš malicherný a ty ostatní zase až příliš problémový? K ničemu. Vyhrnutý trička stačí. Sedět při tom v kroužku ostatních a držet se za ruce je přidanej bonus, nic ale nezvrátí fakt, že hovno uprostřed čpí a prohlubně v břichách všech přítomnejch se zvedaj a klesaj podle toho, jak kdo tenhle kolektivní smrad umí rozdejchat.

Dobrou zprávou tedy je, že v tom žádnej z nás neni sám. Vzpomínáte na hrdinský kecy od kulatýho stolu? Čaroděj Merlin a spol. Jeden za všechny a všichni za jednoho. Ale kdeže! Kolektivní vina je stejná sranda jako kolektivní hry. Maj sociálně stmelovat a tužit vlastní charakter, jenže každej v nich chce stejně zase jenom vyhrát. Aby mohl bejt sám se sebou spokojenej, jak se pěkně zapojil, našel si nový kamarády a těm starejm předvedl, že stojí za to zůstat.

Výkal uprostřed kruhu z tělesný hmoty začal osychat. Už tolik nesmrdí, už si ho tolik očí neprohlíží, nevšímá. Jenže je tam furt. Jen se zdá bejt tmavší. Panebože za co? Čí je to vina? Kdo ho tam po sobě nechal a neuklidil? A měl pupík? Může ho vůbec někdo nemít?

Pupíky byly rozdány beze zbytku, bez rozdílu. Na přesnej počet hříšníků, tedy na všechny, se ukázalo hubenym a výhružně napnutym ukazováčkem pravý ruky, která nikomu nepatří. V tom je to krásný tajemství. Přijmout to a nepátrat po původu. Neptat se proč, ale vysekat se z toho. Dát si do pupíku piercing s blyštivym kamenem od Swarowskiho, vyhrnout tričko a kráčet vstříc světu provinilců. Jako jeden z nich.

P.S. K čemu je nám teda ten pupík? Odpověď hledejte uprostřed kruhu z lidskýho druhu.