Čas na popis časopisů

Když se mě moje kamarádka nedávno zeptala, co si vlastně myslím o fejetonech (potažmo všech článcích) v českých ženských časopisech, věděla jsem, že moje odpověď bude minimálně trochu kostrbatá. Protože já a ženské časopisy spolu máme dlouhodobě nevyřešený vztah. Navzdory tomu, že o nich všichni píšeme...

Oprostím-li se teď od postpubertálních titulů á la všechno, co končilo slovem dívka nebo girl, musím nutně přejít k současnému „zoufalému“ výběru. Zoufalému v uvozovkách, protože se vždycky nestačím divit, že když po pár měsících zapátrám v trafice, tak zákonitě narazím na další nový ŽČ – ženský časopis. Velkou kamarádkou ŽČ je potom ČPŽ. Ovšem s tím rozdílem, že ČPŽ (rozuměj: časopis pro ženy) se většinou nedá číst už vůbec. Ať už ale čtete cokoliv, platí pro to jedna zásada: měly byste si u toho připadat jako čtenářky – a ne jako někdo, kdo nechtěně slyší vyprávění v čekárně u gynekologa, nebo ve frontě u kasy.

Velkým problémem článků v tuzemských časopisech, magazínech apod. je podle mě přílišná snaha o „domácí prostředí“. Tím, že vám redaktorka do její úvahy o zvrhlém sexu po čtyřicítce zařadí příklady svých rádoby kamarádek se jmény jako Květoslava, Ilja nebo Bohdana, se vám vlastně snaží prokázat službu. Chce, abyste se cítily jednou z nich, abyste k jejímu článku přimkly a při jeho čtení svorně pokyvovaly hlavou. Opravdu ale chceme vědět, s kým dovádí kdejaká Božka? Můžeme věřit, že jedna redaktorka zná tolik podivných lidí, s tolika podivnými příběhy? A vůbec, nehledě na jejich podivná jména, která často zavání měkkým nosem. Někdy se prostě celá tahle mezi-redakční soutěž o zaujetí čtenářek tak trochu mine účinkem.

Když už jsem přišla s negativy, ráda bych zmínila ještě jeden fakt, který mě poslední dobou začal otravovat. A sice, že se vůbec nic nestane, když inkriminované čtivo na pár měsíců odložím. Říkáte si, kde že je v tom něco negativního? Snad právě v tom, že česká scéna zamrzla někde mezi prvním a posledním sexem a prvním a posledním krémem proti vráskám. Občas nás sice smete náhlá vlna zájmu v podobě přisprostlých knížek či nových hereckých debutů, ale v podstatě jedeme na poklidné vlně toho, co nejspíš chtějí české ženy slyšet – tedy v tomhle případě číst. Už dlouho se mi totiž nestalo, že bych měla výčitky z nepřečteného článku nebo pocit, že o hodně přicházím, pokud si hned nekoupím nové číslo. A bohužel, ale právě tahle by to mělo ideálně fungovat.

Poslední dobou tak časopisy kupuju hlavně z jednoho důvodu – chci se přesvědčit, jestli jsou znovu hodny mé lásky. Náš nevyřešený vztah totiž spočívá na střídání dvou fází. Té, kdy se žereme až za hrob a archiv našich společných let zabírá celý roh pokoje. Ale taky té, kdy nemilosrdně obejdeme stojan s nejnovějším číslem s povzdechnutím, že naši (ne)lásku už žádný další pokus nezachrání. Ale stejně jako v opravdovém vztahu, i tady platí, že pravá láska nerezaví. I když to v ní občas pěkně zaskřípe.

A tak to zkouším znovu. Z útrob našeho společného života vyhrabuju to nejlepší a vzpomínám, jak nám spolu v létě na lehátku bylo fajn. Anebo ty rána v posteli, když pršelo a celý den byl líný. Vlastně mám teď pocit, že ty desítky reklam a nepovedených úvodních fotek nás sblížily ještě víc. Protože čím víc se toho mezi námi děje, tím větší máme šanci, že to společně překonáme. A já nám věřím!

P.S. A co vy a váš vztah k ženským časopisům? Máte svého dlouholetého šampióna, čerstvě zlomené srdce, nebo pana božského stále ještě hledáte? Dejte mi vědět! Třeba se zamiluju na druhý pohled. Vlastně počtení...