České módní peklíčko

Ponožky v sandálech se vžily jako nadávka pro všechny módní burany. Zařízlá tanga do půli zad zase fungují jako spolehlivý repelent na cudné hochy. Tak trochu díkybohu. Ale co takové plastové skřipce ve vlasech? Nebo snad až pedantská sladěnost barvy bot a kabelky? Názor, že v létě se nosí co nejmíň látky a v zimě je holý nerozum nemít péřovku a sněhule? Proč jsme ochotni utrácet jen za to, co je vidět? A proč si tedy na ulici oblečení nechválíme, ale pomlouváme? Protože jsme v Čechách. Vítejte v pekle, vážení!


1. Kdo nehraje s náma, hraje proti nám => „Tyvole, ten její vkus je fakt příšernej...“ Zaslechnuto dnes. V hlavní roli: zářivě růžové Najky na nohách mladé slečny. Ohodnocení: viz citace. Odůvodnění: viz česká úzkoprsost.

To rčení v nadpisu je v tomhle smyslu naprosto výstižné. Co na tom, že espadrilky si koupím až příští léto, až je budou mít v Deichmannu ve slevě. Teď se mi prostě nelíbí, teď je prostě nemám, tak teď je chci prostě pomlouvat. Protože kdo nenosí to, co se teď líbí mně, ten je divnej, to je jasná věc. Jo, a nemá vkus.

2. Materiální ne/jistoty => Jen máloco nám dokáže poskytnout takovou dávku jistoty, jakou nám dává nesmrtelná kombinace džínoviny s džínovinou. Kůže s kůží. Polyester s polyesterem. Bavlna s bavlnou, či obvyklejší verze z našich luhů a hájů – šusťák se šusťákem.

Pohodlnost velí nepřemýšlet, a tak, v domnění, že: „když je to stejný, tak se to k sobě přece hodí“, saháme rozespalí do našich skříní a po hmatu vybíráme cosi sobě podobného. V jednotě je přece síla!

Opačným případem je nehynoucí snaha o prokazování materiální kreativity některých jedinců. Jejich módním guru je zřejmě ústřední postava z pohádky o princezně Koloběžce. Tím by se snad dalo vysvětlit, proč tenhle případ ve většině postihuje pouze české obyvatelstvo...

3. Na jedno brdo => Můj „styl“ je sportovní elegance. Můj „účes“ je culík. Moje „nej barva“ je fialová. A tak podle toho vypadám, den co den. A nebudu se měnit jen proto, že mě známí na ulici poznávají i po dvaceti letech... Nebo?

Abych byla fér, tak teď musím přiznat, že v tomhle sama nejsem jiná. A věřím, že takových je nás spousta. Jen se mi nelíbí, jak se někteří vymlouvají na styl. Styl přece není o tom nosit pořád to samé, vypadat stejně a říkat si, že mi to v tom a tom pořád stejně sluší. Styl je o tom, umět nosit všechno, a to právě tak, aby mi to vždycky slušelo. A pokud teď tápete, jak skloubit ten tzv. „svůj“ styl a trendy, inspirací vám může být moje vrcholná matematická myšlenka, totiž že: Trend < Styl. Přestože je dobré znát a mít obojí.

4. Všechno, nebo nic => Ono, když je léto, je horko a když je zima, je zima. Všichni se už odmala učíme, že se máme oblékat vzhledem k počasí. Jen nás jaksi zapomněli ve škole upozornit, že všeho moc škodí.

Když se zeptáte cizinců – a to mužů i žen, co dělají české ženy v oblékání špatně, většina z nich vám na prvním místě řekne, že se zbytečně moc odhalují. Odhalují? Pche! Ale vážně, ostatně teď v létě máte jedinečnou šanci se o tom na vlastní oči přesvědčit.

Rády ukazujete nohy? Nechte prsa odpočívat. Možná nechte v chládku i ramena, jen jim to prospěje. Když odhalená záda, tak pak už snad jen kotníky, ničeho víc netřeba. Snad jen víc látky. A argument, že přece nejste jeptišky, vám lépe než já vyvrátí vaše babička.

5. Tón v tónu => Jako malí jsme svoje výtvarné snažení projevovali všemožně, jako dospělým nám už mnoho prostoru a času nezbylo. Snad možná proto věnujeme tak urputnou snahu tomu ukázat, že v nás dřímá umělecká duše. A jak to dát lépe světu na odiv než právě svým oblečením?

Dobře, já vím (z vlastní zkušenosti), že se dřív říkalo, že kabelka musí ladit s botama. Ale ono se říkalo i spoustu dalších blbostí. Tak to prosím neberte tak vážně. Nechcete mít přece pocit, že ty nové boty vám k vaší kabelce nejdou, a tak je spolu prostě nemůžete nosit. Protože vy je chcete nosit, že jo?!

6. Když (na) to máš, tak to ukaž => Zvláštní, jak dokážeme být k určitým věcem více než tolerantní a za jiné jsme schopní se pofackovat. Kde se v nás ale vzala touha být od hlavy až k patě ukázkou nerovnosti?
          Proč za mého dětství bylo „in“ být označen pokřikem: „Tři proužky pro teploušky!“, je mi dodnes záhadou. V současnosti štafetu rychle přebralo nakousnuté jablko a jemu podobní. Snad možná proto, že nosit něčí logo na „denních nezbytnostech“ je mnohem víc cool, než v něm být až po konečky prstů. A mimochodem, i tenhle módní počin jen dokazuje, že i v rodném bydlišti okázalosti si z „brandů“ na našich hrudích a zadcích dělají srandu a vážně je berou jen na oko. Jen za prachy.


P.S. A co si o tom myslíte vy? Jsou "Čecháčci" opravdu takoví módní barbaři? Dejte mi vědět do komentářů, budu se těšit!