1. týden

Je za mnou. První týden školy, města, prázdného bytu a hnusného počasí. Kromě zápasu s časem, který jsem předtím mohla dva měsíce zcela ignorovat (třikrát hurá prázdninám!), jsem za těch pár dní stihla udělat taky pár blbostí a prožít si svoji chvilku trapnosti. Chcete-li se trochu škodolibě zasmát, čtěte dál.

1. Ani na jednu vyučovací hodinu jsem nepřišla včas. Ale když já se vážně snažila! Kdyby jen ostatní věděli, že dobrou půlhodinu předem trávím vymýšlením té nejefektivnější trasy, určitě by se tvářili míň zpruzele. Jako holka z vesnice jsem zvyklá chodit pěšky i to, co všichni měšťáci považují za štreku, a v důsledku toho horlivě dobíhají tramvaje. Příští týden začínám běhat.

2. Nemívám to ve zvyku, ale tentokrát mě ta prodavačka vážně vytočila. Nevím, jestli jsem se víc soustředila na její nej-nej-nejmastnější vlasy na světě, nebo na fakt, že se ke mně nějak moc přibližuje a odnáší mi nákup bez jediného slova (ještě, že měla tu červenou uniformu, jinak bych byla ráznější). Každopádně jsem si nahlas utrousila pár nevhodných poznámek. A moje vyučující, která zrovna s rodinou a plným vozíkem nákupu stála za mnou, mi je u zkoušky určitě mileráda připomene. (P.S. A to mi ta chudák ženská šla jenom sundat elektronický kód.)

3. Polila jsem si kabát horkou čokoládou. Oblíbený kabát (už) neoblíbenou horkou čokoládou. Vypadalo to naprosto blbě a povedlo se mi to naprosto blbým způsobem. Rada pro vás – nikdy se nedívejte na hodinky, když ve stejné ruce držíte kelímek s pitím. Já vím, je to jako ze starých grotesek, ale věřte mi, že se to stává i v dnešní době. A jo, pořád je to docela k smíchu. Když se to nestane vám, pak je to totiž vážně k nas...

4. Ten případ s prodavačkou se vlastně udál kvůli tomu, že jsem si šla koupit nový (čistý) kabát. A koupila jsem si ho, navzdory tomu, že bych vlastně neměla. Den potom jsem se do stejného obchodu dostala znovu a jako naschvál byla na všechno zboží poskytnuta nezanedbatelná sleva. Karma asi opravdu funguje, to mám určitě za tu prodavačku.

5. První týden školy byl zároveň mým prvním týdnem s fixními rovnátky. Já vím, já vím, co si asi říkáte, nebo spíš, co já si říkám – bože, holka, je ti dvacet čtyři, chodíš na vejšku a máš rovnátka! No, jo, mám. Jediná důležitá instrukce, kterou jsem od svého ortodontisty dostala, byla, že nesmím jíst kari. První jídlo, které jsem si uvařila, bylo kuře na thajské kari omáčce. Už chápu, proč jsem to neměla dělat. Ta setsakramentsky drahá bílá hmota na zubech mi okamžitě zežloutla, zběsilé čištění zubů a zapíjení hektolitry vody nepomáhá ani s odstupem času a já teď musím ještě měsíc chodit se žlutými fleky na zubech. Ach, ta karma... (nebo kari?)

Proto nepodceňujte vaše chování, rádo se totiž vrací jako bumerang (a praští vás vždycky, když to nejmíň čekáte a tam, kde to nejvíc bolí). Přeju všem úspěšný zbytek pracovního týdne!