F&F aneb Fast Fashion

Včera jsem si přebírala šatní skříň. Trvalo mi to dlouho a bylo to náročné, ale výsledek stojí za to. Uvědomila jsem si, že mít seřazené košile podle materiálu a barvy, svetry podle tloušťky a kabáty podle stylu je fajn. Ale ještě víc fajn je mít přehled, co ve skříni máte. Co tam potřebujete mít, co opravdu nosíte a co je tam spíš jen na ozdobu a občasné pokochání se. Protože - ruku na srdce - ne vždycky je radost tu skříň otevřít.

V rámci podzimního úklidu jsem se uchýlila k rozhodnutí, že opět budu držet další půlrok módní diety. O tom, jak se mi povedlo, ehm - vlastně docela nepovedlo, dodržet její první část, jsem vás už informovala. Tentokrát budu důslednější, fakt přísahám!

Mezi přebíráním ponožek (taky vám vždycky nějaké záhadně zmizí?) jsem měla čas přečíst si jeden ze zajímavých článků na Módním pekle, kam, přiznávám, zabrousím jen velmi zřídka a nijak mi to nevadí. Ale tentokrát jsem měla šťastnou ruku, protože jsem našla tenhle článek. A myslím, že sama bych to nenapsala líp! Text je to sice delší, ale v tomhle případě se opravdu vyplatí vydržet až do konce, nepřeskakovat odstavce a pečlivě přečíst každé slovo. Vzácný případ toho, kdy se kvantita kamarádí s kvalitou.

V souvislosti s mým pohledem do napůl vybrakované a napůl přecpané skříně a již zmíněným článkem mě napadala spousta představ o žebrajících bangladéšských dětech a čínských ženuškách s rouškou a izolepou oblepenými prsty. Opravdu mám tyhle představy zavřené ve vlastní skříni? Brrr! Sama sobě se divím...

Ale abychom si rozuměly – svoje oblečení mám ráda, boty a další doplňky zrovna tak a jejich množství ještě stále, leč s narůstající hořkou pachutí, omlouvám svým věkem, financemi, bujarým růstem svých zájmů a dostatkem času sama pro sebe. S tím, že až z toho všeho vyrostu, bude to jinak. Určitě. Už mi nebude dělat radost poloprůhledné tričko, ze kterého je ta ropa nejen vidět, ale i cítit pohmatem. Už si budu moct bez záchvatů výčitek koupit boty za pět tisíc. No, tak určitě!

Každopádně na tom nejsem se vztahem k „fast fashion“ úplně nejhůř. Je tu ještě jedna speciální skupinka, která se v posledních letech hojně rozmáhá a do které patří slečny a ženy nejrůznějších národností i věku – módní blogerky. Ty, se šlechetným cílem inspirovat a „vychovávat“ druhé v módním odvětví, nakupují (či zdarma dostávají) haldy a haldy oblečení nebo doplňků, které se na jejich blozích objeví třeba jen jednou jedenkrát. Ukazují tak svým čtenářkám (tj. povětšinou mladým dívkám), že je normální a přirozené kupovat si stále něco nového, a naopak, že je společensky nežádoucí mít na sobě danou věc vícekrát. Pryč jsou ty doby, kdy jsme ve třinácti nosily oblíbenou mikinu do roztrhání a s kamarádkami si půjčovaly jednu „putovní“ sukni. Teď se ve třinácti letech vydávají skupinky mladých holek do nákupních center, aby pořídily to, co den předtím měla v nejnovějším postu jejich oblíbená blogerka.

Nastěstí i tady platí, že ne všude to chodí stejně. V dnešní době je i spousta kvalitních módních blogerek, které dennodenně dokazují, že vypadat dobře a trendy lze i s dvouletým svetrem a starými Leviskami. Že není potřeba módních výstřelků ani zběsilých nákupů k tomu, abychom daly světu vědět, že nás móda zajímá a baví. Stejně jako v životě, jde i v módním průmyslu o maličkosti, které dělají ten velký rozdíl. Ale stejně jako v životě, i ve vlastních šatnících si na to musíme přijít samy.