Dopis Ježíškovi

Už odmala mu píšu. Kreativně čmárám na papír, vystřihuju, lepím, maluju, skládám a doufám. To poslední mi vydrželo nejdéle.

 Někdy kolem deseti let jsem mu na okno dávala i domácí perníček, to proto, aby mi dopis vzal přednostně. Hrozně mě štvalo, když na perníček zapomněl a nechal ho na parapetu. Chápu, že na něj máma v noci neměla chuť, nebo ho prostě přehlídla. A chápala jsem to i tenkrát. Ale stejně. Ježíšek si ode mě nevzal dárek, sakra!

Každý rok jsem se snažila, aby se můj výkres dostal do těch posvátných desek v mámině nočním stolku, kde byly přechovávány věci nejpodstatnější. Jestli se ptáte, jak jsem to jako dítě zjistila, tak úplnou náhodou, vážně. Na Ježíška jsem věřila i přes to, že mi víru nalomila už učitelka v první třídě. Přijde mi zkrátka hezké hrát tu milou komedii a psát na jmenovky dárků zdrobnělinky, které normálně po celý rok nevypustím z pusy.

Rok od roku věřím víc a víc. Ani ne tak na vousatého staříka, jako spíš na to, že se můj brácha nad svým dárkem zase ušklíbne. Že táta bude vyprávět o tom, jak si pro sebe nakoupil ty nejhezčí dárky a máma ho učitelsky napomínat, že „dárky přece nosí Ježíšek“! Děda si opět sedne na místo, které patří našemu psovi, takže o něj spolu budou první dvě hodiny zápasit, a pak to oba vzdají. Babička si víc než dárky užije klábosení s druhou babičkou, která až s chorobnou pečlivostí zase srovná všechny roztrhané vánoční obaly, protože „se budou hodit, ať je příští rok nemusíte kupovat, děti“. A pak jsem tu já jako pozorovatel toho všeho, jako sváteční rekvizita na slavnostní tabuli, jako vánoční skleněná ozdoba, ve které se odrážejí všechna světla svíček a všechny ty zdeformované obličeje mých příbuzných. Věřím, že to tak bude, stejné jako loni, napořád stejné, protože tohle jsou moje Vánoce.

Milý Ježíšku, mohu-li tě o něco požádat, nebudou to dárky. Ty totiž moc dobře víš, že materiální radosti si dělám během celého roku a že už to došlo do takového stádia, kdy si dárky sama nejen kupuju, ale i balím a zase rozbaluju. A raduju se při tom jako malá, ne pro to divadlo, ale protože mám vážně radost. Jestli můžeš, splň mi prosím to, že moje Vánoce budou už napořád obsahovat ono výše zmíněné, protože pak jsou to „moje Vánoce“. A i když vím, že lidí okolo mě bude přibývat i ubývat, že místo pro stromeček se bude měnit a že jednou zastanu tvoji roli a budu se opatrně vkrádat do dětských pokojíčků, abych zakopla o odpadkový koš a tajně sebrala počmáranou A4 z parapetu, i když tohle všechno vím, prosím tě teď o to.

Děkuji.

P.S. Letos ti žádný perníček necpu. Vím, že máš radši linecký.