Dalších 5 příznaků blbce

Blondýna sice určitě nejsem, zato blbá jsem někdy fakt pořádně! Aneb dalších 5 příznaků blbce, to už je na diagnózu! 

1. Když si sama pro sebe dávám striktní časový limity. I na ty největší blbosti, jako je vyčůrání se, než se vypne mikrovlnka. Samozřejmě, že většinu z nich naprosto nestíhám, což mě pak následně stresuje a ve výsledku nejsem ani rychlejší, ani klidnější.

2. Když jsem si kdysi, v záchvatu disciplíny z dodržení včasných příchodů, všechny hodiny, hodinky, budíky apod. v mým okolí nařídila napřed. A abych sama sebe brzo neprokoukla, ušila jsem to na sebe tak, že každý hodiny jdou trochu jinak, ale ani jedny správně. Takže čtvrthodina sem, patnáct minut tam. Asi nemusím dodávat, že to vedlo k ještě větší tragédii, než kdybych měla tucha, že jsem někam přišla pozdě o pět minut přesně!

3. Když potkám někoho fakt divnýho, jakože fakt divnýho už od pohledu, a nemůžu se na něj přestat dívat. Takový to, co vám letí hlavou: „Nedívej se na něj, nebo ti ten sériovej vrah večer přijde dát dobrou noc.“ Ale já na něj čumim o to víc. A ten člověk si toho samozřejmě všimne, takže na sebe koukáme v tramvaji a oba se v duchu modlíme, ať ten druhej už vystoupí, protože jinak... Na katastrofický scénáře jsem machr a divný lidi fakt přitahuju.

4. Když si řeknu tu kouzelnou větu: „To si budu určitě pamatovat!“. Už předem vím, že smrdí pochybnostma, ale stejně si hraju na to, že tentokrát to určitě vyjde. No, zatím mi to nikdy moc nevyšlo. Moje paměť je totiž děravá jak cedník, a to, že si dodneška pamatuju všechny sloky z básničky od Suchýho, kterou jsme museli v sedmý třídě na základce recitovat na známky před tabulí, to mi při každodenních výpadcích paměti moc nepomáhá. Ale zkuste mi navhrnout, ať si pro jednou ty ordinační nebo konzultační hodiny napíšu do notýsku. Moji odpověď už všichni předem známe, že.

5. Když si usmyslím, že těch bodů bude pět, ale jsem schopná vymyslet jen čtyři. Ajem very sory, jestli jste čekali na pointu.