V hlavní roli

I.

Na vyležený matraci s notnou dávkou promile a hereckýho drylu heká do útrob vnitrobloku. Vteřinový ozvěny. V rozevřenejch stehnech je dneska zase těsno. Vzdechy se na chvíli symbolicky synchronizujou, pak napětí poleví a Tereza se pod vahou spocený lidský hmoty chvíli cejtí hrdinkou i obětí zároveň. Žlutý světlo městský tmy k ní vrhá zkosenej stín naděje, že všechno to cizí kolem se dá zase o chvíli dýl snést.

Když si přes hlavu přetahuje tričko, sotva mu rozumí, co po ní chce. Aby zůstala ještě chvíli, aspoň do rána by přece mohla. Mohla. Ale nechce se jí, dneska fakt nechce zůstávat na nikoho vázaná. Tři Becherovky na baru a flašku chlazenýho Šardoné mu právě splatila pár hodinama něhy, víc není ochotná dát.

Peníze jí za to nabídli jenom dva ubožáci, ale to už je dlouho. Jejich um i arogantní tváře vytěšnila snadno, kreténi, neodhadli ji. Ne že by se něco navíc nehodilo, ale za prachy nešla nikdy. Styděla by se ty zažmoulaný papírky shrábnout, tak snad jenom pro mámu, na Kačenku. Dá pro ně sice vždycky dohromady pár stovek, co měsíčně vyplujou z nájmu bokem, protože s holkama, se kterýma si drží společnej byt, jim to docela obstojně vychází. Ale i tak jí na rozjařený zorničky vlastní dcery love prostě nestačej. Cejtí to, zná svý limity a v tomhle musí dát mámě za pravdu, na výchovu dítěte je potřeba víc než pár světlejch chvilek tejdně. Rodinný tyjátry už před sebou nemaj zapotřebí hrát. Tereza si finančně zatim vystačí a její city to dávaj taky. Chabý zbytky obojího pak statečně padaj k nohám nočních podniků, kde se dá až dost snadno spadnout i do otlačenejch chlapskejch náručí. Má na ty použitý chlápky čuch. Ví přesně, kterýmu z nich jednou za čas prospěje, když mu chytrá holka lačně spolkne jeho ego.

Na kuchyňskejch digitálkách problikává skoro pět ráno. „Ty dveře támhle, to je koupelna?“ Chvilkovej mecenáš líně kejvne a Tereza se s kabelkou v ruce ztratí v hnědejch obkladačkách. Závan vlhký plísně zkrátí její rituály na nutný minimum. V tašce nahmatává kartáček, balení tampónů, starou účtenku s propiskou, až jí v prstech konečně zašustí igelit s připravenou hromádkou krajkoví. V předklonu mění noc za ráno, pakuje se rychle, je stručná v gestech i slovech, co se jí sypou od pusy, když stojí mezi dveřma. „To neni kvůli tobě, chápeš? Jen musim někde brzo bejt. Tak třeba někdy, nejsem proti, víš jak. Čau a díky. Měj se.“

Už zase známý věci kolem. Pohled z okna obýváku připomene procamraný hodiny novýho dne a uvrhne Terezu do lehký apatie. Holky doma ještě nejsou, nebo spíš už zase nejsou, nedokáže to rozlišit. Takový klidný rána mívala dřív hrozně ráda, ale teď jí přišly jaksi nepatřičný. Stereotypní výplň z ní dokázala setřást ulepený džíny, uvařit kafe, který nezabralo a uložit ji na pár hodin spánku na rozkládací gauč.

II.

V divadle teď zrovna zkouší Ibsenův Dům pro panenky, v hlavě jí lítá zpřeházenej text. Hraje Noru, tak se snaží. Cestou na poslední odpolední čtení před finálkou nemyslí na nic jinýho, ví, že to nesmí podělat, protože lepší nabídky teď nemá. Myšlenky na budoucnost zapuzujou naučený dialogy, polohlas je vzývá zpátky. Svrchovaný právo existence připisuje jenom Noře. Noří se do role.

Začínaj tou scénou z maškarního. Tu má nejradši. Vyžaduje poskoky v šatně a maskérně, vyžaduje poskoky, šaty a masky i na scéně. Vynaloženou energií Tereza překvapuje samu sebe. Jde to z ní, líbí se jí to cejtit. O pauze jí herecký povzbuzení nabízej vchodový lítačky a zelenej Exit. „Tak a teď se přiznej, jak dlouho jsi to doma šprtala, co?“ Pichlavej smích trapný Lenky alias Kristin je pro tu chvíli jako pěst na oko. „Ne fakt, kočko, dneska jedeš výborně!“ – „Dík, jde to dobře, no. Dáme si spolu?“ Tereza zvedne pomuchlanou krabičku Redvajtek do úrovně čtyř očí. Každý z nich souhlasně mrkne.

Po pěti hodinách dalšího zkoušení už o pauzu nikdo nestojí, konverzační témata zůstaly uvězněný na chodbě, každej chce mít co nejrychlejc hotovo a vypadnout. Jen Lenka ještě všechny krmí plytkýma historkama o dětech. Tereza o Kačence nemluví, nemá to ve zvyku. Pro dnešek padla. „Terezo, tak příští tejden zase takhle, jasný? Bude to v cajku, máme formu, a co jsem slyšel, tak lidi to prej chtěj“ mňoukaj na ní kočičí hlavy poslední slova z dnešní zkoušky. Podkluzujou, svině. Prší.

III.

Den Dé, maj premiéru. Nikoho, kromě svejch pražskejch holek nepozve, a ty už taky jen tak ze zvyku. Ví, že si mezi lidi stejně sednout nepudou. Při pohledu na barevný fáborky, který tu zbyly z víkendovýho představení zavěšený na háčku, jí hlavou matně proběhne vzpomínka na den, kdy se za ní do divadla poprvé přijely podívat taky máma s Kačkou. Tehdy ještě malá ani pořádně nechodila, ale už jí tam patřilo všechno. Doprčič, vlastně máma! Měla jí dávno zavolat, vždyť je už skoro desátýho. „Ňáká nervózní, zdá se mi to?“ – „Ne, v pohodě, jdem na to... Jen jsem si vzpomněla, že musim zejtra vypadnout z města, a nějak se mi to úplně vykouřilo.“ Nokie v kabelce podlehla nucenýmu umlčení. „Terezo, honem, čekáme!“

Během příprav v maskérně, tý tupý chvilky, která dokáže vygradovat všechny pitomý připomínky ansáblu na maximum, Tereze proudí do uší úvodní melodie z Notting Hill. Poprvé jí tu nahrávku pustil Milan někdy před skoro dvaceti lety. Tklivý tóny ještě pořád spolehlivě oživujou vzpomínky na školní dramaťák, na Milana, na schovývavý přítmí kulisárny a její první roli lolitky s malým eL. Šlo jí to dobře. Pak se na ni Milan vykašlal. Měl před svatbou a jako mladej učitel se bál, že kdyby to na ně prasklo, tak jinde bude místo shánět už jen těžko. Srab. Ve stejnym věku, jako bylo jemu, kdy se s ní tehdy rozloučil, se Tereza odstěhovala do města, kde potkala holky a doteď spolu zůstaly v bytě. Mladší pindy, ale má je ráda. Dost jí na začátku pomohly, když tápala ve vztahovejch průvodcích. Pomáhaj si vzájemně, to je kromě finančních výhod další uspokojivej argument, proč se netrhnout.

Jen v tý několikaměsíční etýdě s biologickym podhoubim pro Kačenku jí tehdy nechaly docela vymáchat. Ale tak... nebylo to úplně celý od věci. Dostal ji do lepšího divadla, do lepší společnosti. Měl spoustu známejch a pamatoval si jména. Když mu řekla, že je v tom, bylo jí zrovna pětadvacet, chtěla to, zahráli si pro jejich nudný představení derniéru. Herec to byl ale vždycky dost mizernej. A z Kačenky se stal doživotní políček kariérnímu rozpuku. Schopnost sebelítosti se jí jako herečce ale hodila a mámou byla jenom na pár bezvýznamnejch sezón, to je fakt. „Nora, tady! Dělejte, chlapi to spouštěj!“

IV.

Lidi tleskaj. Spíš ze zvyku než z nadšení. Hned v prvnim foyer se některý z nich dávaj slyšet, že ty výkony byly prostě nevyvážený. Bar to všechno schová, chlácholit umí obstojně i větší kiksy. Tereza se na koženkovym gauči těsně mihne s Lenkou, která teď na baru rozdává úsměvy v obležení nenechavejch rukou svýho manžela. Přišel. Užívá si to, nádhera. „Co to je za zmalovanou fuchtli, ta vlevo?“ ocejchujou Lenku právě příchozí holky. „Sorry, že jsme dorazily až teď, ale střihnem si to s tebou klíďo ještě jednou, privátně. Bylas dobrá?“ – „Nech toho, nemam náladu babrat se v tom celej večer. Pojďte si sednout někam normálně mezi lidi.“

Tereza se zvedá jako první. Má chuť bejt zase na chvíli v hlavní roli, dnešek jí vlezl pod kůži. V rytmu klubový muziky, do kterýho se strefuje jen tak mimoděk, si rukama pročechrává vlasy a pokračuje až ke kapsám svejch bokovek. Je sebevědomá a sexy, je zase Norou na maškarním plese. V kuželech světla si ji vyhlídne upravenej padesátník. Myslí si, že je jí tak maximálně 27. Ona mu to nevyvrací. Lichotí to oběma. Holkám v rychlosti předává klíče spolu s instrukcema, to kdyby náhodou. Jistěj se tak už dlouho a zatim je to nezklamalo. Na záchodě zjišťuje, že poslední volný tanga byly ty dnešní. Stejně s nim jde, vypadá, že bude hodnej a o víc než o kontakt s mladym masem mu nepude. Nechává se od něj zahřát.

Probouzí ji sucho v puse a vůně formaldehydu. Nově zařízenej hotel, neni to špatný. Ani v noci to nebylo úplně pitomý, to ji překvapilo. Do měkkejch prohlubní zánovní peřiny jemně instaluje vzkaz. Číslo dává, jen když si věří. Musí jít, aby stihla autobus za Kačenkou.

V.

Přijede o tři hodiny pozdějc. Otevřít jí příde máma s laškovnym úšklebkem, což pro Terezu nevěstí nic dobrýho. Čekala zase nějaký skloňování nezodpovědnosti, ale nic. Kačenku už doma nestihla, před chvílí ji prej zrovna odvezli na oslavu nějakýho děcka ze školy. Plurál se oběma usadil v uších a tlačil na další otázky, co nepřicházely. Nebylo to poprvý, co naproti sobě mlčky stály a jedna druhý se chtěla zeptat na tolik věcí.

Cestou do jídelny si Tereza všímá mámina novýho přelivu. Co od nich táta odešel, mívaly tyhle změny pravidelnou periodu, ale až doteď dobrejch pár let nic. Máma se chová jako husa, tim nakrucovánim jí div nevyrazí tašku z ruky, když se ji snaží usadit. Přepáleně vlídnym hlasem jí sděluje, co už dávno samo vyplynulo. Je mladší a je to prej fakt slušnej chlap, maj se rádi. Úroky za společně strávený chvíle se v Tereze při těch slovech začínaj násobit.

Sesbírá všechny pevný charaktery svejch divadelních altereg a s očima usazenýma přímo proti těm jeho poprvé hraje roli vzorný dcery a nikdo nemá důvod jí to nevěřit. Občasnym záchytnym bodem je jen svícen na stole. Nebude mámě kazit radost, neřekne jí, že chlapovi, kterýmu teď před ní svírá ruku se slovy: „Tereza, taky mě těší!“ včera dvakrát dokázala přivodit malej infarkt slasti. Jednou v sobě a jednou už jenom rukou, na první oťukání si počínali ladně. Teď v hlavě pálí naivní záchvěv jistoty v podobě papírku s číslem svýho mobilu.

Kvůli malý zůstane aspoň do zejtra, vždyť kdo řiká, že spolu musí sedět u jednoho stolu. Kafe si může vzít i sem, na terasu, líp se tu dejchá. Přivolaná chuť teplýho kofeinu proběhne celym Terezinym tělem a ta se v reflexu chápe kabelky, kde krabička cigaret skrejvá ještě pár kusů dočasný útěchy. V kabelce to pod pohybem ruky zašustí. Nahmatala memento zhýralýho chtíče lásky. Místo cigaret vytahuje mikroten plnej použitejch dnů. Nestydí se. Ani za jeden z nich se vůbec nestydí.

* Tuhle povídku jsem původně napsala pro kurz tvůrčího psaní, kterej byl super a o kterým se můžete víc dočíst tady.