Sejde z očí, sejde z mysli?

Už dlouho se snažím přijít na to, jaký význam mají všechna ta štěňátka v proutěných košících, miminka převlečená za Santu Clause nebo ta nejvíc roztomilá koťátka dovádějící na rozkvetlé louce, které si cpeme na obrazovky notebooků, tabletů a mobilů. Vysvětlí mi to někdo, prosím?

Řekla jsem si, že je čas tenhle boom technologického nudismu pořádně prozkoumat. A tak jsem na základě vlastního pozorování došla k závěru, že existují dva základní typy lidí. Ti, co o sobě svojí plochou na obrazovce chtějí na první pohled dát vědět co možná nejvíc pozitivních informací a potom ti, kteří o sobě nechtějí dát najevo vůbec nic. Sice ani to nic není černobílé, ale přiznejme si, že jen hodně málo z nás má na ploše něco jiného, co by nebylo ani roztomilé, ani krásné, ani hodno obdivu apod.

A co je nejčastěji vypozorované pozadí, kterým si zpříjemňujeme svoje chvíle s technologiemi? Jednoznačně fotky (případně selfíčka, chci-li být cool a zařadím-li do svého slovníku tenhle výraz) vás a vašeho přítele! Přítelkyně, manžela, manželky, milence a milenky, jak je každému libo. Pracovně jsem tuhle skupinu nazvala „ukaž, co doma máš“ aneb stačí se jednoduše vytasit s tou nejefektnější fotkou, nejlépe samozřejmě z nějaké ultra exkluzivní dovolené. Okázalé chlubení (zdá se) povoleno!

Ale proč to? Že je to na jednu stranu jednoduché jako facka, to vím. Ukazujeme světu svoji lásku i Lásku právě proto, protože tím chceme demonstrovat vlastní štěstí, spokojenost a sociální status a zároveň dát sami sobě malou injekci pozitivních citů pokaždé, když se na svoji obrazovku podíváme. Chceme, abychom viděli někoho, koho máme rádi co možná nejčastěji, a tím naopak na chvíli vymazali z paměti ty ošklivé věci, které zrovna v tu chvíli musíme řešit. Chceme, abychom se cítili milováni i při psaní diplomek, čtení katastrofických zpráv na ještě katastrofičtějších Novinkách i tvorbě excelovských tabulek. Inu, láska prostě vládne světu, a to i ta složená z pixelů.

            Na tomhle místě je myslím fér přiznat barvu. Tedy vlastně – moji plochu. Není to černá obrazovka, jak byste si mohli myslet, ale trůní mi na ní jedna infantilní loutka a pět holubů. A ačkoliv já holuby přímo nesnáším, tihle mě nějakým způsobem baví (= jsou kreslení!). Když nad tím tak přemýšlím, doba, kterou trávím díváním se na plochu obrazovky je rapidně neúměrná době, kterou na notebooku trávím celkově. Tudíž mi vůbec nevadí, že jsem tak neoriginální a použila jsem předdefinovaný obrázek, na který se v tu samou chvíli kouká třeba stovka, tisícovka dalších lidí.

            Asi jsem divná (nebo značně nezamilovaná?), protože jsem nikdy neměla fotku svého přítele na obrazovce jakéhokoliv zařízení. Ani na svojí první Nokii, ani když mi bylo šestnáct. Ani nemám tajně strčenou průkazovou fotku v peněžence, na rozdíl od mojí babičky, která tam má vyskládanou pěkně celou rodinu až po pravnoučata a která tím všem tajným rozvědkám poskytuje skvělou službu (ne, že by po nás zrovna někdo šel). Já se jen zkrátka nepotřebuju dívat na obličej mého přítele, když mi volá kamarádka nebo šéf.

Trochu se mi totiž zdá, že si tímhle instantním štěstím nahrazujeme štěstí skutečné. Jen si uvědomte, kolik času strávíte u počítače, kde se na vás z fotky usmívá váš milý a kolik času ho strávíte skutečně s ním – o tom, jak moc milý a usměvavý je na vás ve skutečnosti raději mluvit nebudeme. Že právě proto takhle „udržujete kontakt“? No dobře, ale co vaše zájmy? Máte místo spořiče fotku spadaného listí v parku? A kdy naposledy jste do toho parku opravdu šli? Četli knížku od autora, od něhož pochází ten citát na obrazovce? Přivoněli si ke konvalinkám, jejichž fotku jste si na plochu umístili minulý týden? Nebo kdy naposledy jste se s rodinou bavili o zážitcích ze společné dovolené, ze které pochází ta parádní fotka západu slunce? Bojíme se, že kdybychom si tyhle všechny věci neustále nepřipomínali, přišli bychom o ně? Takhle, pěkně na monitoru, je máme v bezpečí. A až se nám omrzí, jednoduše naráz stiskneme shift + delete.

Možná tedy, že skutečně platí, že když sejde z očí, sejde taky z mysli. Ale proto přece máme srdce, ne?

P.S. Budu hodně patetická, když srdce prohlásím za nejlepší galerii našich životů?

P.P.S. Jo, budu. Kdyžtak to nemáte ode mě.

P.P.P.S. Strašně mě na tomhle fenoménu baví jedna věc – ač se člověk chová jako sebevětší blb, když má na monitoru svoje tříleté roztomilé dítě, všichni mu to v duši prominou. Alespoň na pár sekund.