Jak (se s tím) peru

Samota mezi lidmi, sex s ex-partnerem, kritika kamarádky, život o samotě, Edwardův syndrom, respekt mezi lidmi a několikrát předepírka. To všechno jsou dotazy, které lidé napsali do vyhledávače a které je přivedly k Prádelně. Blogu o tom, jak se s životem peru, aniž bych u toho zapnula pračku.

Jelikož má dneska Prádelna půlroční narozeniny, rozhodla jsem se pro ni a o ní napsat pár řádků. Všechno to totiž začalo už před lety, kdy jsem propadla světu blogosféry a nabyla přesvědčení, že to pro mě bude to pravé. Chtěla jsem mít, po vzoru všech tehdejších slečen, úspěšný módní blog, který by byl trochu o mně, trochu o psaní, trochu o hezkých fotkách hezkých věcí a hodně o módě a nakupování. Měl se jmenovat Fashion Laundry, k čemuž mě tehdy inspiroval název mého prvního CD vůbec. Tak jsem si zaregistrovala doménu a na 5 let ji uvrhla v zapomnění.

Až v létě 2013 jsem ji znovu objevila a rozhodla se, že tentokrát už se s tím vážně poperu. Mezitím jsem dospěla k nutnému prozření ohledně blogové náplně. Co jsem věděla jistě, bylo to, že nechci žádný anglický název a už vůbec ne nic, co by obsahovalo výrazy fashion, life nebo world. Bylo toho všude až přespříliš, protože v době mé nerozvážnosti ohledně toho, zda se stát, nebo nestát blogerkou, se většina mladých slečen rozhodla pro ano. A najednou se blogosféra ocitla mezi růžovými jednorožci, černými knírky na všem a na všech, diamanty, lesním zvířectvem a počátečním rockově temným vzezřením ala Jágrová. Tak jsem si řekla, že radši než tohle, ještě chvíli počkám.

30. července jsem se konečně rozhoupala a Prádelna byla na světě! Na tomto místě chci poděkovat mému úžasnému příteli, který mi podle mého návrhu v podstatě vytvořil celý design a pomohl mi začít. Po vložení prvního článku vůbec, jsem byla smířená s tím, že než se blog tzv. zajede, chvíli to potrvá. O to větší byla moje radost z toho, když jsem už asi po třech hodinách četla první komentáře! Dodnes si připadám jako malé dítě o Vánocích, když zjistím ohledně blogu novou pozitivní reakci, komentář, like na facebookových stránkách nebo nového čtenáře. Děkuju za podporu vám všem!

S novým blogem a novým školním rokem, který pro mě znamenal další určitý předěl, jsem se rozhodla, že Prádelnu zasvětím textu. Žádné fotky kabelek, laků na nehty, žádné new-in posty ani slovo outfit. Přestože mi to všechno na několik let vlezlo pod kůži, chtěla jsem blog o něčem jiném. I s přijmutím rizika, že nejspíš nebude tak oblíbený, jako kdybych vám ukazovala svoje nové svetry.

Tak jsem začala psát své první komentáře v životě a pomalu ale jistě budovat svoji blogerskou identitu. Měla jsem ideu, že budu psát o věcech, které se týkají přímo mě, ale i lidí v mém okolí. Brzy jsem ale v tomhle směru začala narážet na problém, jak moc být ve svých článcích upřímná. A když jsem zjistila, že i moji noví spolužáci si raději čtou článek na Prádelně, než aby poslouchali přednášku, došlo mi, že se svojí upřímností nejsem v bezpečí nikde.

Na druhou stranu – právě proto se mi nápad s Prádelnou tak líbí. Vždycky, když mi někdo z mého okolí přizná, že o ní ví, se navenek stydím a uvnitř hlasitě jásám. Chci totiž psát o lidech a pro lidi. Pro to, aby někdo další věděl, že věci, které se mu točí v hlavě, už někdo před ním dokázal vyslovit. A že je pojmenoval. Že může kdykoliv přijít do Prádelny a jako špinavé prádlo ze sebe všechno shodit a říct mi, že prožívá, nebo prožíval to samé. A já mu za to budu moct poděkovat.

Je to přesně takhle prosté. A ani trochu fashion ;)

Všechno nejlepší, Prádelno!